Kolikrát člověk může mít rád? Tak opravdu z lásky? Dvakrát či třikrát? To ne, i jednou je dost, zpívá písničkář Honza Nedvěd v možná největším hitu své kariéry. V tom, kolikrát může člověk utopit bijící srdce v opravdové lásce, má starý folkový písničkář jasno.

Rozumím mu. Mužská láska už je taková. Je v ní mnohem méně chemie než v případě lásky ženské, proto se muži do hloubky srdce zamilovávají spíše málo. A když už, tak často nesnadno.

Méně chemikálií, přesněji mozkem produkovaných hormonů také znamená, že muži nepotřebují k sexu citovou angažovanost a nemají ani potřebu se zamilovat do ženy, se kterou se vyspali (na rozdíl od žen totiž neprodukujeme při sexu oxytocin, ale dopamin). Proto opravdová láska, která vykopne chlapovi mozek z hlavy a z níž ho bolí třeba celé tělo, dá muži zatraceně zabrat. Pak je ale o to silnější a zdravější, bez éček a jiných umělých přísad. Pak stojí zcela mimo hormonální zmatečnost a povrchnost.

Statistici však s Honzou Nedvědem ne zcela souhlasí. Uvádějí, že člověk se může ve svém životě zamilovat až čtyřikrát. Přesněji, že se v průběhu svého života může zamilovat maximálně čtyřikrát. To je strop. Netuším, jak k němu dospěli, ale budiž. Koneckonců když už vědci umí pojmenovat lásku chemickým vzorcem, který zní C8H11N, proč by nemohli mít zjištěné, kolikrát v životě může jet naše srdce naplno? Kolikrát je ochotno dát se všanc někomu cizímu?

Co mi na fenoménu lásky přijde fantastické a neuvěřitelné zároveň, je fakt, že ze všech lidí opačného pohlaví, které v pubertálním a dospělém životě potkáme, a že se jich napočítají stovky až tisíce, dokážeme milovat nanejvýš čtyři. Mnohem pravděpodobněji spíš ale méně. Mnozí totiž dokáží prožít hlubokou partnerskou lásku v životě jen jedenkrát. Jiní dvakrát za život, další možná třikrát. Možná.

Na pohled se nám sice mohou líbit desítky žen (a obráceně mužů), ale zamilovat se můžeme jen do nepatrného zlomku z nich.

A nejen to! Ještě víc fascinující je, že v tomto zatraceně maličkatém počtu námi milovaných mohou být maximálně dva, ale pravděpodobněji jen jeden (nebo také vůbec žádný), s nímž nás neviditelné předivo vzájemné přitažlivosti spoutá doslova navěky. Ať jsme, kde jsme, vždy nás vlákna, z nichž je utkané, budou k sobě silně přitahovat. A pokud nás přitáhnou, dojde zřejmě k obrovské explozi.

Čím to je, že předivo vzájemné přitažlivosti nás s jedním milovaným sváže zcela samozřejmě, pevně a bez uzlů, jako bychom s ním prožili super krásný vztah už v minulém životě, zatímco u případného dalšího partnera(-ů) to tak není, přestože i jemu (jim) dáváme své srdce? Přestože děláme všechno stejně a všechno co nejlépe?

Před pár dny jsem zhlédl americkou akční sci-fi komedii. A jakkoliv to nyní může znít hloupě, poskytla mi odpověď.

Hlavní hrdina tohoto superhrdinského filmu potkal u baru ženu. A stalo se, že od první vyřčené slabiky oběma všechno ohromně ladilo. Na první dobrou. Oboustranně inteligentní humor, kterým si okamžitě sedli. Vzpomínky na dětství, pohotové odpovědi, delikátně vybalancované špičkování stejně jako vážnější konverzace (plus ona zmíněná chemie). A i když každý měli docela jiné zájmy, okamžitě surfovali po stejné vlně, jak se pak potvrdilo i v posteli.

Když se ho ona později, po dnech a nocích plných sexu, ale také společného vaření, nakupování atd. v posteli zeptala: Proč právě nám to spolu tak jde? Odpověděl jí: Protože tvoje šílenství ladí s mým. Jsme jako skládanka, která dohromady tvoří obraz.

Taková odpověď dává smysl, myslím. Ovšem čím je to, čím, že v nepředstavitelném množství X miliard lidí na zeměkouli potkáme (možná ale také nepotkáme) za celý život maximálně dva, spíš ale jen jednoho jediného jedince, jehož „šílenství“ ladí s naším?

Jedna z teorií psychologů hovoří o absolutní vzájemné shodě. Něco jako bychom našli jehlu v kupce sena, nebo v celém širém vesmíru potkali dvojče se shodnou DNA. U všech podstatných znaků, které vytvářejí obecnou přitažlivost (interakce, vzhled, smysl pro humor, úsměv, vůně atd.), v kombinaci se sociálními faktory (např. podobné schéma rodin, zkušenosti, vyplňování potřeb, motivace, vnímání), které pak společně s uvolňovanou chemií namíchají koktejl jedinečné vzájemné vášně a neutuchající touhy. Tato absolutní vzájemná shoda se nedá nijak naplánovat, nedá se vynutit, nedá se ani vylhat nebo objednat. Nedá se jí poručit a nedá se režírovat. Ta prostě je! Prostě se zjeví jako zázrak.

Stoprocentní odpověď na otázku, jak je možné, že jsou k sobě tak jedinečně přitahováni dva konkrétní lidé v celém širém moři jiných, ale neexistuje. Sociologové, psychologové, biologové. Nikdo nedokáže tuto otázku řádně zodpovědět. Jisté alespoň je, že hluboká láska není jenom chemie.

Proto z toho plyne jediné. Pokud už máme v životě tak velkou kliku a v celém vesmíru potkáme protějšek se shodnou „DNA“, jehož „šílenství“ ladí s naším, resp. s nímž nás poutá neviditelné předivo absolutní vzájemné shody, držme ho pevně za ruku! Svírejme ho tak pevně, jak to jen jde. Protože nás potkalo výjimečné štěstí, o němž se leckterým může jenom zdát. Protože jsme se dokázali nejenom zamilovat, ale navíc potkat i své “vesmírné dvojče”.

PS: Zatímco moderní vědci popisují lásku chladným a strohým chemickým vzorcem C8H11N, Shakespeare ji v Romeovi a Julii popsal mnohem hlouběji: Láska je moře vyplakaných slz, láska je šílenství, jak každý ví. Podle mého je opravdová láska, kterou nečekaně potkáme, jeden velký zázrak.

Václav Fikar