Snad je to pravda, nevím. Těžko to teď posoudím. Za to ale vím, jak umí být rybolov nebezpečný. Krvácel jsem při něm nejen já, ale i mnozí moji i kamarádi. Když si pak uvědomím, jak často a jak vážně, pochybuji, že rybařina prodlužuje život. Možná právě naopak.

Případ 1. – Rozpáraná ruka

To ráno u vody začalo jako vždy. Do malých karabin jsme ukotvili oblíbené třpytky a vybrali si vhodná místa k lovu. Tam jsme se pak ponořili do duše Úhlavy.

O některé z našich třpytek občas zavadil okoun nebo malý tloušť, jinak to ale byla spíš nerušená pohoda, klídek, tabáček, jak by zabroukali hoši z Chinaski. Cílem totiž nebylo nachytat rekordní množství ryb, ale spíš si obšlápnout terén. Vždyť západočeské přebory v přívlači se konaly už za tři týdny, a tak jsme tu poklidnou sobotu využili k tréninku.

Jak jsme se postupně do chytání zakousli, naše skupina se roztrhla. Bratr s Pepou Králem zmizeli někde za zatáčkou a my s Pavlem Skálou zůstali u tůně za jedním z ostrých ohybů řeky. A protože jsme se s Pavlem neviděli celé měsíce, měli jsme co probírat. Hlavně ryby, samozřejmě. Co se komu z nás povedlo, jaký souboj skončil porážkou a kdo kde na co přišel nového.

Najednou jsme ale z dálky zaslechli zavolání, kterému jsme nerozuměli. „Asi chytli něco většího. Zřejmě štiku,“ okomentoval jsem rozplizlý výkřik, který se k nám donesl v nesrozumitelné podobě.

Za chvíli se křik ozval znovu. „Možná nás volají. Nepůjdeme se tam podívat?“ ptal se Pavel.

Abych byl zcela upřímný, nechtělo se mi opouštět slibnou tůň kvůli pohledu na šedesátkovou štiku, kterou jsem předpokládal. Ale nakonec nám zvědavost nedala, a tak jsme se z našeho pěkného místa přece jen odlepili. Vytáhli jsme se nahoru na břeh a zamířili směrem, odkud křik přilétl.

„Tak co jste chytli, pacholci?“ vtipkoval jsem s příchodem na místo.

Tam však na nás čekala studená sprcha. Pepa na břehu uklouzl. Při pádu zavadil rukou o ostrou hranu jednoho z velkých kamenů a rozpáral si téměř celé předloktí.

Poprvé v životě jsem ho viděl bílého jako stěnu. Ošklivě vypadající ránu, ze které prýštila krev, mu brácha stahoval vlastním tričkem. „Kde jste, volám na vás, abyste nám přišli pomoc,“ ptal se.

„Nějaké křičení jsme zaslechli, ale nerozuměli jsme mu. Mysleli jsme, že jste chytli štiku,“ hájil jsem nás po pravdě.

„Musí do nemocnice,“ staral se bratr.

Jenže to nebylo jen tak. Na místě jsme měli tři auta a tři řidiče včetně zraněného Pepy. Já byl v té době neřidičem. Do Klatov to přitom bylo zhruba dvacet kilometrů a bylo jasné, že k řece se už nevrátíme. Z místa tedy musela odjet všechna tři auta. Otázka zněla, kdo bude řídit Pepovu octavii? Vždyť on se zraněnou rukou nemohl, navíc vypadal, že je mu opravdu zle.

Vzhledem k okolnostem to ale na sebe musel vzít právě sám Pepa s tím, že z místa spolujezdce jsem na něj dohlížel. Byl jsem připravený kdykoliv sáhnout na volant a držet směr. To kdyby za jízdy vykrvácel nebo omdlel. Pavel Skála jel před námi, aby ukazoval cestu do nemocnice, brácha řídil za námi. Tak do klatovské nemocnice zamířila malá kolona rybářů.

Pepa volant i pedály zvládl. Za mého neustálého dotazování, jestli je všechno v pohodě. Chirurg v nemocnici se pak asi nestačil divit, když za dveřmi ambulance čekali čtyři rybáři, z toho tři metrákoví a jeden rozpáraný. Jako profík to ale ustál a Pepu parádně sešil. Kolik spotřeboval nitě, to nevím, málo jí ale určitě nebylo. A Pepa? Ty přebory o tři týdny později stihl.

Případ 2. – Háček v prstu

Možná je to nemoc, možná jen přirozené splynutí mých dvou velkých lásek – rybaření a fotografování. V každém případě v několika posledních letech jsem se jako rybář dostal do stadia, kdy za úspěšný považuji takový rybolov, ze kterého si domů přivezu pěknou fotku. Ano, nejkrásnějším okamžikem z celého rybolovu se pro mě stalo stahování snímků ryb do počítače, jejich prohlížení a případná úprava v editoru. Právě tahle činnost v domácí pracovně mě na celém rybolovu baví dnes snad nejvíc. Je to skutečné vyvrcholení výpravy. Aby však byly fotky v počítači, musí se nejprve fotogenické ryby chytit.

Kolikrát dravci nejdou, i když jim člověk slibuje hory doly. Metálem počínaje a milostí konče. Jindy ale zase berou, jako kdyby byli úplně blbí. Patnáctikilová štika sezobne ze dna kukuřici, třiceticentimetrová štička zaútočí na dvaceticentimetrový wobbler, bystrozraký bolen napálí v průzračné vodě nástrahu, před kterou jsou do dálky vidět silné lanko a stejně silná pletenka.

Bylo to vloni v září, kdy boleni zase jednou měli své dny, lovili podél břehu jako zběsilí a občas řízli i do wobbleru. Takhle se mi povedl exemplář (57 cm), který jsme šli s Michalem Mišterou hned fotit. Cvak, cvak, cvak, ještě tenhle úhel záběru. Pospíchali jsme, protože jsme rybu pouštěli, tak aby v mých rukách, byť předem namočených, netrávila zbytečně moc času.

Ryba se ale najednou mrskla, jak už se to ostatně stává, a wobbler, který měla lehce zavěšený za kraj tlamičky, se mi zapíchl do polštářku mezi palcem a ukazovákem. Hrot trojháku pronikl do měkkého masa jako nic a já si po roce opět zopakoval vytí: Jaúúúúúúúúúúú!

Protože už jsem měl s radostí jménem háček v prstu zkušenost a protože trojhák v polštářku nebyl příliš velký, požádal jsem Michala o rychlý postup. Vytržení. Ať to bolí, jak to bolí.

Michal to zvládl bravurně, následný výron krve ranku vyčistil.

Rok předtím jsem si prošel tím samým. Znovu Labe, znovu wobbler, jen jsme fotografovali candáta. Hrot trojháku tehdy zajel do bříška ukazováku. Tehdy mi ho Jirka Krausam protlačil skrz prst, což mi zvýraznilo červené žilkování v očích, a tam pak protihrot ucvakl kleštěmi. Prstem zpátky vytáhl už jen torzo Ownera bez protihrotu. V následujících hodinách prst zfialověl, nebezpečí z otravy vyřešil až alkohol.

Případ 3. – Je ta ruka zlomená?

Onoho srpnového rána svírala krajinu podél Ohře hustá mlha, a tak i proto jsem se po břehu pohyboval s větší obezřetností než obvykle. Obzvlášť když tráva podél řeky byla obalená chladnou rosou a kameny jakbysmet, takže protiskluzové podrážky trekkingových bot na nich klouzaly jako Ovečkinovy brusle na ledě.

U protějšího břehu regulace se rozpršely rybičky. Přikrčil jsem se, i když mě lovící dravec v mléčné mlze nemohl vidět, a do těch míst nahodil zlatou rotačku. Sotva políbila hladinu, uchvátil ji bolen. Přisekl jsem a rychle se narovnal. To kvůli lepšímu zdolávání ryby.

Jenže jak jsem se na břehu soustředil na manévrování s ohnutým prutem, zapomněl jsem, že balvany zpevňující břeh pode mnou jsem hladké a kluzké jako úhoř. A než jsem se nadál, praštil jsem sebou. Plnou vahou svých těžkých kostí rovnou na ně. Na šutry. Kyčelní kloub narazil na ostrou hranu jednoho z nich, loket levé ruky pak na hranu dalšího velkého kamene. Prut jsem před zlomením naštěstí ochránil.

A potom už šlo všechno rychle. Složitou sítí nervů do mozku okamžitě přilétla informace o pádu a já bleskem pocítil urputnou bolest. Byl jsem přesvědčený, že jsem si zlomil ruku. A možná i kyčel. Ležící na hřbetech kamenů jsem syčel bolestí.

Odhrnul jsem si levý rukáv, abych si ruku prohlédl, a spatřil zakrvácené předloktí. Místo na omak bolelo. Kyčel reagovala stejně. I proto mi chvíli trvalo, než jsem se opět postavil na vlastní nohy.

Tehdy to bylo poprvé, co jsem bolestí nemohl pokračovat a rybolov jsme zabalil. O den později, když ruka přes noc zmodrala a otekla, jsem s ní zašel na rentgen. Kost zlomená nebyla, jen naražená. Naštěstí. Přesto jsem ji cítil další tři týdny. Stejně jako kyčel.

Mimochodem, toho bolena jsem z vody vyndal. Byl jsem však tehdy natolik domlácený, že jsem ho pustil zpět, aniž bychom pořídili společnou fotografii. Měřil čtyřiašedesát centimetrů.

Případ 4. – Prst učesaný kartáčem

Mírný déšť, spíš takové mžení, a citelný pokles tlaku. Ten začínající červnový den už nám víc nabídnout nemohl.

„Cítím sumce v kostech,“ zíval jsem, když jsme s Michalem pospíchali k řece, a myslel jsem to smrtelně vážně. Neříkal jsem to jen tak, pro pozvednutí upadající morálky mužstva, ale s plnou vážností. O tom, že chytíme sumce, jsem byl skálopevně přesvědčený. Věděli jsme totiž, kde ho hledat, a k tomu nám přálo počasí. A navíc. Kdykoliv jsem měl tohle zvláštní tušení, vždycky sumec přišel.

A stalo se to i tentokrát, krátce po našem příjezdu k vodě. Daleko od břehu, v poměrně silném proudu, mi sumčí godzilla namazala dvanácticentimetrový Gloog Ares. A hned začala ocasem bušit do šňůry, až se mi v uších ozvala Fortuna z Carminy Burana. Bojujícímu sumci však stačilo jen deset vteřin a na tu dálku se z háčku vykroutil.

Co se však nepovedlo mně, povedlo se o čtvrt hodiny později Michalovi. Jeho sumec zaútočil na wobbler o mnoho blíž našeho břehu a můj parťák si s ním po zhruba deseti minutách poradil.

Na mně pak bylo, abych metrovou rybu, která se u břehu vztekle převalovala, vyzdvihl na břeh. Velký podběrák jsme u sebe neměli a rukavici taky ne, takže na řadu přišlo uchopení sumce za dolní čelist holou rukou. Každý, kdo už to někdy zkusil, si snadno představí, o čem tento úchyt je. Sumčí kartáč je totiž dokonalý přírodní vynález zkázy, který lidskou kůži hravě poraní. Už jsem to jednou zažil. I proto jsem se snažil chytit ho pevně, zároveň ale tak, abych z toho vyvázl se zdravou kůží.

Hádáte-li, že se mi to nepodařilo, hádáte správně. Sumec sebou trhl, takže mi horním patrem, které si v ničem nezadá s ocelovým rejžákem, natrhl kůži na horním článku malíčku. Zjistil jsem to ale, až když jsme sumce vyfotografovali. Rána to nebyla velká, necelý centimetr, ale pálila jako čert a krvácela, že by to do ní člověk neřekl.

Prodlužuje nebo zkracuje život?

Revma, různé pády, nachlazení, spálení kůže sluncem, kožní problémy způsobené hmyzem, háčky zaťaté v dlaních, uších nebo kolem očí. A kdo ví, co všechno ještě. Ve světle těchto a dalších rybářských úrazů se ptám: Skutečně nám čas strávený u vody prodlužuje život?

Václav Fikar (Český rybář, září 2010)