Zatímco ještě včera byly přehrady zamrzlé, zítra už kolem nich pokvete podběl. Je to tak. Život protéká mezi našimi prsty jako jarní voda studeným říčním korytem, a tak než se nadějeme, jaro opět propukne v plné síle. S jeho příchodem se přitom otevře i široký prostor pro chytání kaprovitých či jelcovitých ryb, třeba feederem.

Kouzlo této moderní rybolovné techniky jsem objevil v dubnu 2001. Tehdy se v Česku jednalo o poměrně málo známou techniku, a to i navzdory prvním publikovaným článkům kolegy Milana Tychlera a internetovým informacím ze zahraničí. Většina řadových rybářů tenkrát měla o chytání feederem nulovou povědomost.

Ostatně s rybářským parťákem Jirkou Dulovcem bychom jako jedni z mála průkopníků feederového chytání na Chebsku mohli vyprávět o desítkách rybářů, kteří se v sezonách 2001 až 2003 zastavovali u špiček našich feederů. Před dvanácti lety jsme s nimi na Skalce, Jesenici či horní Ohři vypadali opravdu exoticky, což už dnes samozřejmě neplatí.

Jedni tehdy kroutili nevěřícně hlavou, do jak abstraktní polohy se klasická položená posunula, a druzí se o tuto rybolovnou techniku aktivně zajímali. Zahrnuli nás bezpočtem dotazů, až jsme je za rok, dva nebo tři začali potkávat také s feederem. To jsme už s Jirkou věděli, jak se k němu postavit.

Aby se feederový lov neproměnil v zoufalý či přímo tragikomický boj s přírodou, měli bychom si vštípit několik jednoduchých zásad pohodové rybařiny. Říkám jim „drobnosti fídrové pohody“. Jako vždy se jedná o maličkosti, které však bohatě plní talíř, s nímž nám permanentní sledování feederové špičky chutná jinak. Lépe. Dokonce i tehdy, je-li potravní aktivita ryb mizerná.

V opačném případě, rezignujeme-li na tyto drobnosti, se břeh kolem nás promění v chaotické jeviště, na němž odehrajeme plno směšných a bizarních etud, které jako by režíroval samotný Mr. Bean. Zakopnutím o vlastní prut počínaje (ano, i to už jsem u vody několikrát viděl) a třeba zoufalým odháněním komárů konče.

Slunce v zádech

Při několikahodinovém pozorování útlé špičky prutu, která je od nás vzdálená zhruba čtyři metry, jsou oči zatraceně namáhané. Není se čemu divit. Téměř nepřetržitě zírají na malý bod před sebou a hlídají jeho sebemenší pohyb, signalizující záběr.

Vane-li vítr, který tenkou špičku snadno rozkmitá, jsou oči pod ještě větším tlakem. Musí totiž rozlišit nepatrný pohyb špičky, způsobený rybou, od nepatrného pohybu špičky, způsobeného větrem (nebojte se: tuto dovednost získá člověk praxí).

Proto musíme naším očím co nejvíce ulevovat. Například tím, že ve slunečných dnech vybereme svou pozici u vody, resp. polohu špičky tak, abychom měli slunce v zádech. Stejně jako když fotografujeme. Mžouráním očí proti slunci bychom totiž špičku špatně viděli, pokud vůbec, takže bychom slabé záběry nerozpoznali. Někdy ani se slunečními brýlemi. Situace při sezení proti ostrému slunci by mohla zajít až tak daleko, že jediným výsledkem rybolovu by byla nepříjemná bolest hlavy. Tedy nic, o co bychom u vody stáli.

Terč nám šetří oči

Očím výrazně ulevuje i tzv. feederový terč, který je umístěný za špičkou prutu – ve směru našeho pohledu. Úkolem této stabilní stěny, ať už má podobu šrafovaného terče nebo jednobarevné desky, je usnadnění viditelnosti velmi jemných záběrů při složitějších terénních podmínkách. Jimi jsou například vlny, rušivé pozadí za špičkou (mnohobarevné a členité), vítr nebo protisvětlo. Mnozí „fídraři“ terč neřeší a spoléhají se výhradně na své oči, čemuž rozumím. Také ho z batohu nevytahuji, jsou-li podmínky ke sledování špičky optimální.

Pokud však kapři za větrného dne berou mimořádně opatrně a špičku zakřiví o pouhý centimetr až dva, pak mám velký problém tak nepatrný pohyb proti vlnám vidět. A protože větrných vycházek k vodě je v sezoně habaděj, je terč (tabulka) nedílnou součástí mé výbavy. Sám nejlépe vím, o kolik úlovků by mé statistiky byly chudší, kdybych ho z důvodu pohodlnosti ignoroval.

Terč je skvělým pomocníkem nejen během dne, ale i při nočním lovu. Jeho stěnu, která čelí našemu pohledu, stačí decentně nasvítit stabilně umístěným zdrojem měkkého světla a tenkou špičku vidíme i ve tmě pod hvězdami.

Terč samozřejmě nevyužijeme při lovu na tekoucích vodách, kde z praktických důvodů chytáme s výrazně zvednutou špičkou.

Vhodná délka prutu

Nejprodávanější délky feederových prutů jsou 3,6 a 3,9 metru. Rybáři po nich sahají tak nějak automaticky, řekněme jako po univerzálních velikostech. Myslím, že logicky. Feedery uvedených délek jsou skutečně optimální pro břehy většiny domácích přehrad, jezer i řek, kde mj. umožňují dostatečně dlouhé náhozy.

Co se však stane, ocitneme-li se řízením okolností s „tři-devítkou“ někde pod stromy s nízko rostoucími větvemi, nebo jinde na břehu, kde bujná vegetace zužuje prostor jejích možností? V lepším případě se na takto stísněném hřišti budeme muset neustále hlídat. Při každém náhozu, při každém záseku, při každém přizvednutí prutu. V horším případě skončíme s vlascem uskřinutým ve větvích nebo horní část prutu o tyto větve zlomíme.

Na zarostlé břehy, tedy do stísněných podmínek pruty přes tři a půl metru dlouhé zkrátka nepatří. Sem si opatříme pruty podstatně kratší – 2,4 až 3,0 metru. Za klid a pohodu u vody jejich koupě rozhodně stojí.

Optimální posed

Záběr. Moment, na který každý rybář čeká. Může mít mnoho podob a časových délek. Může trvat dlouho i děsivě krátce. A každý rybář ví, jakou roli při strohém záběru může hrát nicotná vteřina, či dokonce její zlomek. Rychlost naší reakce je pak klíčová. Stihneme-li ve vteřině zaseknout, dost možná si u břehu podebereme pěkného tlouště nebo kapra. Avšak budeme-li byť jen o vteřinu pomalejší, na rybu si nesáhneme. Teď a možná ani později.

Tady si musíme uvědomit, že u feederu obvykle sedíme, a proto na pohyb špičky reagujeme ze sedu. Z klidové a strnulé pozice. Je tedy velmi důležité, abychom rukojeť prutu, po které se při záběru chápeme, měli umístěnou ve správné výšce k naší ruce. A také v optimální vzdálenosti od sedačky. Budeme-li sedět metr a půl za prutem, těžko stihneme bleskově reagovat. Naopak optimální výška i vzdálenost rukojeti znamená možná právě tu potřebnou vteřinu k dobru…

Krmení a nástrahy po ruce

Ono je vůbec důležité, abychom nejbližší prostor kolem posedu měli přehledně a logicky uspořádaný. Kvůli vlastní pohodě. Abychom měli po ruce kbelík s namíchanou vnadící směsí, který se však nesmí plést pod nohy. Přiznávám – už jsem ho převrhl. Právě ve zmíněném roce 2001. Po úvodním masivním zakrmení lovného místa jsem ho odstrčil kousek bokem – do míst, kam jsem zvyklý při manévrování s rybou nakročit. Při zdolávání čtyřkilového kapra pak stačilo udělat krok vlevo a… Obsahem kbelíku jsem nakrmil mravence.

Představíme-li si naše křesílko či stoličku za prutem jako vypolstrovanou sedačku uprostřed fiktivní řídící jednotky s řadou páček a tlačítek na všech stranách, dokážeme si lépe představit, jak nám uspořádaný prostor za prutem zpříjemní rybolov. A zároveň také nepřímo zvýší naši šanci na chycení zkušenější ryby. Budeme-li totiž mít vše potřebné po ruce, budeme na břehu méně hluční, a tedy budeme méně plašit ryby v blízkosti břehu, kde feederem zpravidla chytáme.

A že toho potřebného je! To máte podběrák, peán, nástrahy, box s krmítky, háčky…

Kdysi po zakrmení lovného místa, když jsem si organizoval prostor kolem svého prutu, mi vytanuli na mysli filmoví Básníci režiséra Kleina. Podběrák do sektoru A1, kbelík do sektoru A2, peán do sektoru… A1 až B5. Ovšem kam odložit láhev s vodou? Zkrátka naše feederové místo je takový Leffingwellův psací stůl, ovšem v modifikaci dle Bronštajna.

Utěrka na ruce

Při feederovém chytání jsou naše dlaně v častém kontaktu s mnoha nečistotami. S navlhčenou vnadící směsí, s červy, žížalami, dipovanými peletami, rybím slizem, pískem, blátem… Nic proti tomuto výčtu feedrařských nevyhnutelností, ale… Když pak bereme prut do ruky, saháme na naviják, na volant, svačíme nebo si potřebujeme zavolat, jsou čisté ruce přece jenom praktičtější.

U vody máme hned několik možností, jak si ruce očistit a usušit. Například můžeme použít kalhoty či svršky, které máme na sobě, anebo připravenou utěrku. Spíš než bavlněné tričko doporučuji utěrku…

Sprej proti komárům

Od druhé poloviny jara až do konce léta se kolem vody líhnou komáři a další druhy hmyzu, které jsou existenciálně připoutané k vodě, mokřadům či blátu. Trefíme-li dobu jejich masivního rozpuku, pak máme skutečně problém. Temný mrak komárů kolem hlavy totiž znamená jediné: Servíruje se večeře! A nemluvím tady o croissantech ani bagetách. Komáři radostně piští o rybáři. Právě jeho krev má být večeří, nad níž se za fanfár vysokých tónů olizují. A nic na tom nezmění rybářovo komické mávání rukama kolem sebe. Dva tři komáry tím na chvilku odežene, zatímco pět jiných se do něj s chutí zakousne. Nad obočím, za uchem, za krkem, do ruky. A po nich další a další…

Nechceme-li tedy při líčení na cejny nebo líny prožít skutečné komáří peklo, musíme mít u sebe repelenty. Bezpodmínečně! Jedině s nimi můžeme být u vody v relativním klidu.

Šikovná trojnožka

To by jeden nevěřil, jak se rybář může rozčílit, když se mu pár minut nedaří zapíchnout vidličku do tvrdé země tak, aby stabilně držela prut. Ať už je příčinou skalnaté podloží nebo jen promrzlá půda, ohnutá vidlička zamrzí a padající naštve.

Řešení je přitom jednoduché. Nosit v batohu lehkou trojnožku. S ní vyzrajeme na betonové povrchy i členitý terén. Zkrátka se pak můžeme posadit kdekoliv…

Václav Fikar (Český rybář), březen 2013)