Na hladinu Skalky zahrály první kapky červnového lijavce. Zprvu jen jemně, jako by kdesi v šeru preludoval Pán dešťů na neviditelném pianu. Brzy však přitlačily na šroťák. Lijavec chytil rytmus, a pak už jen virbloval k útěku.

První poslechli cejni. Přestali brát. Zatímco v uplynulých dvou hodinách podráželi naše anglické splávky jako kanadští dřevorubci, deštivá epopej jim evidentně vadila. Stejně jako nám. Zabalíme to? podívali jsme se s bráchou na sebe a čekali odpověď jeden od druhého. Vlasy jsme měli splihlé a maskáčové svršky durch.

Než jsme se ale rozhoupali, červená anténka mého splávku se nepozorovaně spustila podél břehu. Rozkrojila hladinu a zanořila se pod ní. Až v tu chvíli jsem si záběru všiml.

Mokrými prackami jsem popadl prut a přisekl. Ryba se zkusila zachránit útěkem po úbočí strmé písčité lavice. Jenže háček se do koutku její tlamy zaťal pevně, a tak jsem ji po chvilce vyzvedl v podběráku na břeh. Byl to karas stříbřitý. Měřil něco kolem třiceti centimetrů a byl… Ano, krásný!

Pohled na něj vyřešil naše dilema. Déšť nedéšť, rozhodli jsme se pokračovat, i když jsme už byli promočení až na kost. Ostatně, jak si celkem dobře vybavuji, někteří milenci před deštěm také neutíkají. Moknou jeden pro druhého, jen kvůli společné chvíli. Tak proč by měl z boje utéct rybář?

Pro moknutí u vody jsme se rozhodli správně. Jinak bychom totiž sotva zjistili, kolik pěkných karasů stříbřitých chebskou přehradou bloumalo. V následující půlhodině jsme jich vytáhli ještě jedenáct. Všechno jeden ročník. Největšího jsme přeměřili a krejčovský metr mu napočítal čtyřiatřicet centimetrů. Ti ostatní byli menší, ale maximálně jen o tři centimetry. Pak déšť znovu zmohutněl a to už i hejno karasů odtáhlo neznámo kam.

V každém případě šlo tenkrát o největší karasi, jaké jsem kdy na přehradě u tehdejší západoněmecké hranice chytil. Velikostí výrazně převyšovali karásky, které jsme lovili do čeřínku v jedné ze zátok přehrady. A převyšovali i karasi, za nimiž jsme jezdili po venkovských rybnících.

Tenkrát jsem stříbrňáky vzal na milost. Najednou jsem si uvědomil, že mi tento invazivní druh zase až tolik nevadí, když mě při těchto velikostech dokáže zabavit i v čase, kdy jiné ryby už nikoliv.

Je vážně nepřítel?

Staromilci vyčítají karasovi stříbřitému, že z našich rybníků a zarostlých říčních ramen vytlačuje původního karase obecného. A k tomu i další kaprovité ryby. Zazlívají mu také jeho výraznou přednost. Že i když se v našich vodách objevil teprve asi před pětatřiceti lety (podle dostupných dat byl poprvé zaregistrovaný v řece Moravě v roce 1976), je natolik přizpůsobivý, odolný a dobře se rozmnožující, že tady mimořádně rychle zdomácněl. Je ale důvod mu všechno tohle vyčítat?

Myslím, že ne. V menších velikostech je totiž tato hejnová ryba velmi slušným zdrojem potravy pro dravce, zejména štiky, velké okouny a sumce. Čili už tím je tento druh přínosný, alespoň podle mého názoru.

Ve velkých velikostech jsou pak karasi zajímavou sportovní rybou, která na plavačkovém prutu nebo feederu vydá za kapra stejné velikosti. Tedy druhé pozitivum. A pokud se někde karasi přece jenom přemnoží tak, že začínají krnět, pak tři až čtyři nasazené štiky jejich počet snadno zredukují. A ještě u toho rychle vyrostou, čímž budou zajímavější pro rybáře. Možná bychom měli docenit a upřednostnit tuto stránku jejich existence v našich vodách před vytlačováním jiných druhů.

Karas stříbřitý žije nejraději v prohřátých stojatých vodách nebo v klidných říčních ramenech. V tom je stejný jako jiné kaprovité ryby. Stulíky, puškvorec, měkké dno, hloubka od tři čtvrtě do dvou metrů. Tam se cítí jako doma.

Pokud však nějaká pohroma spláchne jeho ráj a ve vodě se dočasně zhorší podmínky pro život (například vysychající louže po záplavách), on katastrofu v mnoha případech přežije. Samozřejmě záleží na jejím rozsahu. Snese totiž i nízké množství kyslíku rozpuštěného ve vodě a relativně dlouho si vystačí s omezeným zdrojem potravy. I za cenu vlastního zakrnění.

Unikátní rozmnožování

Jak jsem již uvedl, na rozdíl od našeho původního karase obecného je stříbrňák přizpůsobivější a flexibilnější. Je to podobné, jako když se ve stejném prostoru objeví stotřicetikilový český pivař a Vietnamec, oba se stokorunou v kapse. Ten první zaleze do kouta, objedná si dvojitý knedlík a bude tam u piva nadávat na zlé časy. Ten druhý se však bude snažit najít si cestu, aby svůj prostor rozšířil a stokorunu rozmnožil.

Karas stříbřitý například dokáže přebývat i v tažných říčních proudech. V takzvaných parmových pásmech ho potkáme nejčastěji na jaře, když se vytahuje k jezům za rozmnožováním. A to, jak zkušení rybáři vědí, je v živočišné říši opravdu unikátní.

Zatímco ve své domovině se karas stříbřitý rozmnožuje zcela přirozeně, tedy v rámci svého druhu, na našem území žijí jen samice. Vážně! S trochou nadsázky to připomíná kultovní polský film Sexmise, i když tam se ženy ve světě bez mužů rozmnožovaly partenogenezí, tedy trochu jinak. Nicméně našly si cestu, stejně jako samice karasů stříbřitých.

Jejich monopohlavní hejna se totiž u nás musí vytírat s mlíčáky našich původních kaprovitých ryb. Tedy s kaprem, karasem obecným, cejnem či s jelci. Se samci jiného druhu! Říká se tomu gynogeneze. K těmto mezidruhovým orgiím dochází nejčastěji v květnu. Samozřejmě ale záleží na teplotě vody, která rozmnožování může buď uspíšit, nebo naopak oddálit až na začátek července.

Z tohoto prazvláštního oplodňování pak vzniknou unikátní buňky s takzvaným triploidním jádrem, ze kterých se vylíhne nová generace samic karase stříbřitého. Nevím jak vy, ale tomu já říkám zázrak přírody. Skoro jako když se spojí rock se smyslností houslí Vanessy Mae.

S feedrem nebo plavanou

Ze samotného lovu karasů stříbřitých není nutné dělat zbytečnou vědu. Klíčem k nim je nalezení jejich pastvin a objevení doby, kdy ze dna řeky či jezera filtrují bentos, detrit a nebo oždibují řasy. Pravda, najít ho na řekách může být vzhledem k jejich toulavým ploutvím problém. Pak musíme začít pátrat na obvyklých kapřích místech a v případě neúspěchu rozšiřovat teritorium dál, třeba i do proudů podél břehů.

Když už ale takové místo objevíme, velmi pravděpodobně si dobře zachytáme. Karasi stříbřití jsou totiž hejnovou rybou, takže se jich na zakrmeném místě objeví minimálně několik. Navíc se rádi potulují v blízkosti jiných hejn kaprovitých ryb. Prokrmené místo tedy udrží u našeho háčku nejen karase, ale třeba i plotice, líny, cejny nebo kapry. Záleží jen na místních podmínkách.

Asi nejčastější technikou jejich lovu je plavaná. V jejím případě si vystačíme s docela běžnými plavačkovými pruty. Vlasce k lovu karasů použijeme tenké, nejlépe 0,10 až 0,15 mm. Můžeme pochopitelně i osmičku, ovšem rozhodně ji nedoporučuji v blízkosti překážek nebo tam, kde rejdí kapři. Na jednom bezejmenném jezírku jsem s navinutou osmičku tahal karáska za karáskem. Dokud brali jen oni, nebyl v tom žádný problém. Pak ale přijel kapr, popadl nástrahu a rozjel se k nejbližší potopené větvi. A já měl po ptácích. Vlastně po karasích. Tenoučký vlasec nevydržel, kapr ho snadno urazil.

Proto tam, kde předpokládáme i kapry do padesáti centimetrů, bychom měli mí na navijáku raději dvanáctku. V případě překážek ve vodě bychom pak měli sáhnout ještě o foch výš – po čtrnáctce.

Splávky vybíráme podle typu vody. Na přehradě, při lovu ve větší vzdálenosti od břehu nebo na hloubkách kolem tří až čtyř metrů, rozhodně vytáhneme z tubusu wagglery. Jejich citlivé vyvážení nám umožní perfektně sledovat celý záběr, který se hlavně u menších jedinců na bahnitých rybnících podobá záběru lína. Je titěrný a chvíli trvá.

V ostatních případech už ale stačí pevné splávky, na tloušťovou vodu pak raději kulatého tvaru. Nebo takové, které plavou pomaleji než říční proud a snadno se zadržují. Třeba takzvaná lízátka.

Jestli „karasová“ plavaná není vědou, pak s tím, co píchnout na háček, si už vůbec nemusíme lámat hlavu. Chlebové nebo rohlíkové těsto, červi, menší žížalky, houska, burisony, u velkých jedinců i měkká kukuřice. To je nereznoucí klíč k jejich zájmu. Stačí jen dobrotu naservírovat u dna a…

Tyto pochutiny můžeme karasům stříbřitým nabízet i další úspěšnou metodou – feederem. Ať již na přehradách, když chytáme dál od břehu, nebo na řekách. Příkladem může být Labe, která patří k řekám s hojným výskytem tohoto druhu.

Letos na jaře mě tam spojení citlivě feederové špičky a krmítka přivedlo k několika exemplářům přes čtyřicet centimetrů délky. Tedy k trofejním kusům. Zajímavé přitom bylo, alespoň pro tu chvíli, že ryby se pohybovaly zcela mimo koberec krup a nasládlé řepky, který jsem rozkrmil uprostřed tišiny. Nezajímalo je jídlo, které jsem jim celé odpoledne vnucoval. Až podvečer se začali pást kolem mělkého písčitého valu za vymletou rýhou, kde říční proud zřejmě ukládal přirozenou potravu. A té dali přednost.

Naštěstí jsem na to přišel včas. Když jsem jim potom začal házet krmítko doslova pod nos, přišly i záběry. A s nimi také krásné úlovky. Nejprve karasi 39 a 43 centimetrů, pak několik ryb mezi pětatřiceti až sedmatřiceti centimetry, aby se bílými červy nechal znovu zlákat další trofejní exemplář. Opět třiačtyřicet centimetrů. Fantazie! Najednou šlo všechno jako po másle. Karasi brali, jako kdyby čekali soudný den. Dvacítka vlasec v barvě dna, vzdálenost krmítka od háčku asi čtyřicet centimetrů. V krmítku krmná směs rovněž v barvě dna, na háčku sedm až deset červů. Ten večer patřil nám… A jim!

Václav Fikar (Český rybář, červen 2011)