Profesionální divadelní scénu už Karlovy Vary kdysi měly. V relativně nedávné minulosti se jí však zbavily jako nákladné a nepotřebné, a tak v Karlovarském kraji zůstalo jediné profesionální divadlo – v Chebu. Zhruba před dvěma lety se ale v lázeňské metropoli rozhodli pro obnovení Činohry Karlovarského městského divadla.

Úkol vrátit Karlovým Varům punc města s vlastním divadlem byl svěřen pardubickému režisérovi Jiřímu Seydlerovi. Mám výzvy rád, řekl mi na prahu druhé sezony v roli uměleckého šéfa karlovarské divadelní činohry…

Činohra Karlovarského městského divadla nedávno uvedla svou třetí premiéru – hru Chvála bláznovství aneb Elling a Kjell. Proč jste se rozhodli právě pro tuto hru o autistické dvojici?

Chvála bláznovství patří k několika málo výjimečným titulům, které jsou k vidění v tuhle chvíli na českých jevištích. A to z několika důvodů. Je vtipná, nápaditá, moudrá, moderní a má nádherně dlouze připravovanou katarzi – svoje téma.

V naší inscenaci jsme ho formulovali: Jakákoliv menšina (etnicky, nábožensky nebo psychicky či fyzicky omezená skupina apod.) má právo na všestrannou pomoc většiny, ale má to jednu jedinou podmínku – musí udělat první (výrazný a poctivý) krok sama. Musí ukázat většinové společnosti, že si pomoc zaslouží.

O tom naše komedie také je. Dva autisté, Elling a Kjell, strašně moc touží vrátit se do zdravé společnosti a žít v ní plnohodnotný život. Podaří se jim to, po mnoha často komických peripetiích, díky tomu, že jsou neuvěřitelně houževnatí a rozhodnuti to zvládnout.

V roli prosťáčka Kjella mohou diváci vidět frontmana skupiny Chinaski Michala Malátného. Proč jste se rozhodl obsadit právě jeho?

S Michalem Malátným se znám už skoro dvacet pět let. Samotného mě mrazí, jak už je to dlouho. Kumštýřsky jsme spolu dorůstali a to jak na jevištích, tak i koncertních pódiích. Moc dobře jsem tudíž věděl, že je výtečný herec. A taky, že už přes dvanáct let nehrál divadlo. To mi přišlo jako marnění talentu.

A tak, když mě před rokem kluci z Chinaski pozvali, abych si s nimi zahrál na 1 000. koncertu v Lucerně, mě to napadlo – Michal Malátný, Tomáš Petřík (také spolužák z DAMU a skvělý herec) a Elling a Kjell. A musím říct, že jsem svého rozhodnutí ani chvilku nelitoval.

Mluvím teď o době zkoušení, protože v něm se pochyby objevují velice často. Jsou to excelentní hráči a se svými figurami dokáží průběžně pracovat. Oni  nepředvádí divákovi jenom obyčejný výsledek zkoušení, ale dovytvářejí ho znovu na jevišti, hrají si se svými postavami… A to je základ divadla!

Poselstvím hry, kterou pro divadlo adaptovali Axel Hellstenius a Petter Næss, by mělo být uvědomění si, jak tenká je hranice mezi životy „normálních“ a „nenormálních“ lidí. Daří se vám ho divákům v hledišti předat?

Myslím si, že téma hry, chcete-li poselství, je obecnější, jak jsem uvedl v odpovědi na Vaši první otázku. Ale hranice mezi normálním a bláznivým světem je věčné téma kumštu a divadla zvlášť. Každý tu čáru někdy překročí, někdo se nevrátí zpátky. To, že Faust překročil hranici normálního světa, že byl přesvědčený, že právě on to smí, že je k tomu předurčen… Nebylo to bláznovství?

Myslím, že Michal s Tomášem si právě s těmito jemnými nuancemi mezi zdravým a nemocným světem pohrávají s výjimečnou bravurou. A právě proto jsem ve hře ukázal i Franka (ošetřující dozor – Karel Beseda), který – ač naprosto normální – je také pronásledovaný svým problémem a také propadá minimálně své depresi… Nebo Reidun Lenky Langové, osamělou vykořeněnou holku, potřebující nutně nějakou oporu.

Hra Chvála bláznovství je o pozitivním řešení problémů.

Součástí hry je i poměrně surrealistická jevištní scéna. Proč jste se rozhodli právě pro takovou podobu scény a čím dalším se snažíte diváky zaujmout?

Nevím, jestli je scéna surrealistická, takhle jsme se scénografem Janem Zavarským nepřemýšleli. Je to obrazový náznak. Rozhodl jsem se, že neinscenujeme život, ale obraz života – boje s výraznou, silnou překážkou. Boje slabého jedince proti, chcete-li, silnému osudu. Část příběhu nevidíme očima nezávislého (a nezasaženého) vypravěče – režiséra, ale vnitřním pohledem Ellinga. Díváme se na jeho svět jeho očima.

Nepracuji, až na výjimky, s reálnou rekvizitou. Báseň je zobrazená oranžovou pentlí, jídlo v restauraci přijíždí z tahoviště atd. A ono to funguje. Stvořili jsme svět obrazu, který samozřejmě musí mluvit pochopitelným jazykem pro našeho diváka. Soudě z reakcí na premiéře i repríze se nám to snad podařilo.

Jak je vůbec těžké zavděčit se místnímu publiku? A chce dnešní divák víc komedie, avantgardní kusy nebo ho stále ještě dokážou oslovit klasické dramatické kusy?

Zavděčit se publiku chce každý režisér, někteří to jenom nepřiznávají. A vždycky je to těžké. Pro nás je to těžší v tom, že se pokoušíme uvést v nový život vlastní tvůrčí provoz divadla.

Divadlo se dá zlikvidovat jedním otočením klíče v zámku a jeho vyhozením do kanálu, ale jeho znovuzrození je vždycky běh na dlouhou trať. A není to jenom o penězích. Dokonce peníze jsou až na bůhví kolikátém místě. Nejdůležitější je ukázat se divákovi a přesvědčit ho, že naše divadlo je děláno přímo pro něj a že to v něm také uvidí a ucítí. Že naše představení vznikají teď a tady, v tuhle chvíli, pro konkrétní karlovarské diváky. A že to je hodnota, kterou nemůže nahradit žádný dovoz, byť kvalitních inscenací, renomovaných (většinou pražských) divadel.

To, myslím, představitelé Karlových Varů v minulé době nedocenili a já jsem strašně rád, že se vše změnilo a že karlovarská činohra dostala novou šanci.

A k druhé části Vaší otázky… Samozřejmě, že divák se chce především dobře bavit, před tím nemohu a nechci zavírat oči. Dnešní klipovitý svět nás zavaluje problémy a především nám neposkytuje jasné návody, jak je řešit. Řešení je vždycky velké množství, neexistují jistoty. „Tohle se mi stalo a tohle musím v návaznosti udělat!“ Všechno se nám relativizuje. Lidi se proto potřebují odreagovat.

Pevně věřím, že je alespoň na chvilku osvobodíme od jejich problémů, nejenom razantní komedií, ale i výrazným prožitkem. Komedii tedy ano (máme na repertoáru Divadelní komedii a Komedii potmě), ale nemůžeme našeho diváka jimi přesytit. I proto jsme zvolili jako třetí titul Chválu bláznovství. Jemný, vtipný text se silným tématem.

Je karlovarské divadelní publikum nějakým způsobem odlišné od pardubického, kde jste působil před příchodem do Karlových Varů?

Zatím je ho bohužel míň! Ale návštěvnost se nám pomalinku zvedá a já doufám, že po nějaké době se rozkřikne, že divadlo dělat umíme a že je to divadlo karlovarské – tudíž naše! A že právě proto stojí za diváckou podporu – koupi vstupenky.

Jaký je dramaturgický plán Činohry Karlovarského městského divadla pro letošní divadelní sezonu?

V tuhle chvíli hledáme s dramaturgyní Petrou Kohutovou pohádku pro dospělé s dětmi. Náš provoz – zatím dvě inscenace v sezóně – nám nedovoluje postavit ucelený dramaturgický plán. Tady peníze, jejich nedostatek, hrají samozřejmě svoji roli. Nemáme dostatečný provozní, technický a administrativní personál. A nemám k dispozici ani stálý herecký soubor. Všechny pracovníky si musíme najímat. Proto o nějaké ucelenosti zatím nemůže být řeč.

Náš provoz je zatím obhajobou toho, že divadlo dělat umíme a že o nás karlovarský divák stojí. Další vývoj Činohry Karlovarského městského divadla je tudíž v rukou města – stejně jako posouzení toho, zda jsme v obhajobě uspěli. Ale já jsem přesvědčen, že jsme na té nejlepší cestě!

V březnu 2011 jste pro ekonomický deník E15 uvedl, že ve Varech chcete dělat nadstandardní divadlo se vším, co k němu patří. A že karlovarská činohra by měla být rodinným stříbrem města. Začal jste druhou sezonu, kdy se do divadla v Karlových Varech vrátila činohra. Jak byste ji, i s přihlédnutím k Vašim představám, se kterými jste na západ Čech přišel, hodnotil?

Máme za sebou tři inscenace. Kladně hodnocené jak diváky, tak i odborou recenzí, čerstvě jsme náš kompletní repertoár předvedli v Praze, v Žižkovském divadle. Už dopředu tam byla Chvála bláznovství vyprodaná… Tedy reprezentujeme Karlovy Vary a vlastně i Karlovarský kraj. A žádnou ostudu jsme si  ve srovnání s ostatní pražskou produkcí určitě nepřivezli.

Netvrdím, že je všechno báječné a ideální, ale myslím, že se nám podařilo to hlavní: v poloprofesionálních podmínkách dělat profesionální divadlo.

Jak je vlastně těžké, nebo snadné, vracet do města profesionální činohru?

Je to zatraceně těžké! Ale bojovat a nevzdávat se je nutnost, a já mám výzvy rád!

Zatímco Karlovy Vary i s Vaším přispěním začaly kouzlo vlastní činohry znovuobjevovat, v Chebu, nedaleko od Varů, si tradice profesionální činohry, která navázala na více než stoletou historii chebských ochotnických spolků (první zde dochovaný divadelní plakát pochází z 18. století a zve na představení hry Albrecht, vévoda frýdlantský), užívají už déle než padesát let. Máte čas sledovat práci chebských kolegů?

Jistěže mám! To je základní povinnost být v kontaktu s okolním divadelním světem. Viděl jsem v Chebu několik inscenací na výtečné úrovni a těším se tam znovu!

V Chebu se dělá dobré divadlo a vlastně i proto spolu se Západočeským divadlem v Chebu a s Karlovarským symfonickým orchestrem připravujeme společný projekt – velký muzikál s živou muzikou – Divotvorný hrnec. Na to se nesmírně těším.

A vy se určitě přijďte podívat. Přibližně za rok budeme mít společnou premiéru Divotvorného hrnce v KMD v režii chebského uměleckého šéfa Zdeňka Bartoše.

Medailonek Jiřího Seydlera (*1969):

Divadelní režisér, hudebník, na režisérském kontě má přibližně sedmdesát titulů. V roce 1991 první profesionální režie autorské dramatizace Miráklu (J. Škvorecký). O rok později absolvoval DAMU, obor režie. Od roku 1990 do roku 1996 byl členem kapely Staré hadry, která se v roce 1994 přejmenovala na Chinaski. Potom angažmá ve Východočeském divadle Pardubice (1992 – 2011) a četné hostování v dalších divadlech (Cheb, Praha, Jihlava, Olomouc, Ostrava atd.). Pedagogicky působil také na pražské konzervatoři. Několik let pracoval jako dabingový režisér především pro studia ATV a Barrandovská studia a.s. V roce 1994 začal pracovat pro pražskou nahrávací společnost Audiostory, kde natáčí čtenářské tituly s hlasy významných herců. Od roku 1996 do 2007 pracoval jako režisér v televizi NOVA a od roku 2008 natáčí pro Českou televizi seriál Divadlo žije! Od roku 2011 umělecký šéf činohry Karlovarského městského divadla, kam přišel z Východočeského divadla v Pardubicích.

Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, listopad 2012), foto Jiří Hubatka