Jakkoliv zimu nesnáším, přece jen jí musím přiznat jednu kladnou vlastnost. Když už totiž nemůžu na ryby, doháním resty ze sezony. Stávám se tátou na plný úvazek. K radosti svých kluků.

Před dvěma týdny dostal můj šestiletý syn chuť závodit. A protože naše zasněžené město bylo plné dlouhých a silných rampouchů, vyzval mě na souboj v jejich lízání.

„Ale to můžeš dostat angínu,“ snažil jsem se ho zodpovědně zastavit. „Ty se bojíš,“ šťouchnul do mě nazlobeně. A tím mě, bývalého sportovce, zdravě naštval.

Já a bát se? Já, který viděl film Mars útočí…, který chodil půl kilometru pod zemí, kam se ani krysy neodvážily…, který jako středoškolák baštil na stojáka sekanou v Dyleni…, který viděl Slayer na živo…

Tak tohle byla výzva! Rozhodl jsem se svého šestiletého kluka porazit!

Plácli jsme si a za patnáct minut už jsme na ulici lámali rampouchy. A lízali je o sto šest. Nechci ani domýšlet, co si ženy, které se cestou do Intersparu za námi otáčely, o mně myslely. Naštvalo mě ale, že jsem prohrál 3:1. A ta angína, kterou jsem pak dostal, taky nebyla příjemná.

Jen co jsem se uzdravil, potřeboval mrňous poradit s problémem. „Tati, proč lepí med?“ zeptal se. Zrovna jsem si hověl v napuštěné vaně s vysokou pěnou a přemýšlel o hezkých věcech. A do toho lepící med…

Nevěděl jsem, jak tuto otázku šestiletému dítěti co nejjednodušeji zodpovědět. Protože mě však syn má za vševědoucího, nesměl jsem ho zklamat.

A tak jsem se rozpovídal o fyzikálních procesech při tepelném rozkladu cukru, pak uhnul ke Gaudího katedrále v Barceloně a nakonec přeskočil k mayské civilizaci. Z medu jsem pěkně vybruslil.

„Ale cukr přece nelepí?“ odběhl mrňous do kuchyně a přinesl dózu s krystalem, aby mě poučil.

„Nelepí, ale když ho zahřeješ…,“ vysvětloval jsem.

Jenže to už jsem byl tam, kde jsem být nechtěl. Zasypal mě dalšími otázkami a já v té vaně zjistil, že jsem blb.

Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

„Tati, jak se vlastně na světě objevilo první semínko? Z trávy to být nemohlo, protože nemohla bez semínka vyrůst,“ tvářil se zádumčivě předevčírem.

„Nevím. Je to ale stejné jako se slepicí a vejcem. Kdo byl na světě dřív? Slepice, nebo vejce?“ snažil jsem se mu vysvětlit, že na některé otázky ani dospělí neznají odpovědi.

Můj prvňák se zamyslel. „Tak to tady museli nechat mimozemšťani,“ usoudil a spokojeně odešel ke Skypu, aby zjištění napsal svému spolužákovi.

Vida, tak mimozemšťané. Taková možnost mě nenapadla. V každém případě jsem se hned druhý den šel poradit se starším a vzdělanějším kamarádem. Narozdíl ode mne je inženýrem, a tak jistě bude vědět, jak na prekérně těžké otázky zvídavých dětí, myslel jsem si.

Bláhově. „Když neznám odpověď, svedu všechno na mimozemšťany,“ vyrazil mi dech u piva. „A je to vyřešený,“ pochválil se, aniž by mi pomohl.

Ještě téhož večera jsem dostal příležitost vyzkoušet tuto alibistickou metodu u nás doma.

„Tati, proč jsou všechny reklamy v televizi hloupý?“ překvapil mě dalším ze svých dotazů prcek. Vzpomněl jsem si na radu inženýra a ohromil ho. „Protože je vyrábí mimozemšťané,“ odpověděl jsem klidně a moudře, aniž bych hnul brvou.

Můj šestiletý syn se na mě podíval, jako by přemýšlel, jestli jsem se náhodou nepomátl. „Tati, nezlob se, jo…?!“ začal opatrně, „ale to je pěkná hloupost. Reklamy vyrábí režisér, a to je člověk.“

Byl jsem KO. A znovu si položil otázku, k čemu ta zima vlastně je a jestli není příliš dlouhá.

Václav Fikar