Jáchymov je unikátní město. Z jedné poloviny hornické a z té druhé lázeňské. Člověk by musel najet tisíce kilometrů, aby našel jemu podobné. A kdoví, jestli by se mu to vůbec podařilo. Vždyť které další lázeňské město se může pochlubit bohatou hornickou minulostí a které jiné hornické město může zvolat: Přijeďte se k nám léčit.
Přestože si hornictví a lázeňství na první pohled odporují, v Jáchymově se výborně doplňují. A nejen to. Ony se přímo protínají v legendárním dole Svornost, v posledním funkčním dole na Karlovarsku.

„Jsme zaměstnanci lázní, ale posloucháme báňský úřad,“ směje se nad zvláštním postavením místních horníků Jiří Pihera, závodní dolu Svornost. Pak zmáčkne tlačítko a hornický výtah se s námi oběma propadne mimořádně hluboko. Půl kilometru pod zemský povrch.

Čtvero pramenů

Cesta za kvartetem pramenů vody s různým obsahem radonu, z nichž se hluboko v podzemí míchá léčivý koktejl, trvá tři a půl minuty. „Radioaktivita je tady nepatrně nižší než na povrchu. Její koncentraci ale ovlivňuje řada faktorů, třeba počasí,“ začal Jiří Pihera s výkladem, jako by věděl, na co se ho dole v dole chci zeptat.

Pouť radonové vody z nitra země do van v lázeňských domech začíná právě tam. Z vrtů hluboko pod dvanáctým patrem se vlastním tlakem dostane na úroveň tohoto patra, odkud ji potrubí svede do nádrže vysekané ve skále na Svornosti. Tam se všechny čtyři prameny – Curie, C1, Běhounek a Agricola – smíchají dohromady.

„Když je nádrž plná, počítač zapne čerpadlo a vodu vyčerpá do horní nádrže na patře Barbora,“ ukazuje vzhůru. Všechny čtyři prameny dohromady vychrlí 350 litrů vody za minutu. „Rozhodující je ale Běhounek. Je z nich totiž nejsilnější, dává téměř 290 litrů za minutu,“ vysvětluje závodní dolu těsně předtím, než mě od pramene Curie zavede do temných chodeb jáchymovského podzemí. Naštěstí jsem vyfasoval přilbu a svítilnu, takže ztratit bych se neměl.

Za Běhounkem vyrážíme chodbou vyhloubenou v 19. století. Krčíme se pod traverzami, které zpevňují stropy, a já si najednou uvědomím, že kdesi tady v minulosti zahynulo celkem asi dvě stě horníků.

„Většinou na někoho něco spadlo. Takové už je riziko hornické práce,“ vede nás Jiří Pihera dál. Traverzy naštěstí drží.
Po úzkém dřevěném žebříku vystoupáme do chodby o sto let mladší, kterou pokračujeme na jih. Míjíme svého času neúspěšný vrt HG2, kde mají akademici seizmické čidlo. Přístroj snímá otřesy půdy po celém světě a například tsunami u Haiti zaznamenalo s osmivteřinovým zpožděním. Cesta k hlavnímu ze čtyř pramenů s radonovou vodou rozhodně není suchá. Ze stropů na nás kape voda, kterou odvádí stružka. Mokré stropy podpírá ostravská ocel. „Bez této výztuže by se to tady zavalilo,“ upozorňuje Pihera a vzápětí ukáže na zajímavou věc. Vznikající krápníkovou stěnu.

Ve tmě, kterou prosvěcují jen svítilny na našich přilbách, se ptám na potkany. Otázka mého průvodce zaujme. „Je to zajímavé, ale vůbec žádní tady nejsou. A přitom v Karviné, kde jsem pracoval devět let, byly doly plné myší a potkanů,“ vzpomene si. Konečně přicházíme k vrtu nejsilnějšího jáchymovského pramene. U Běhounka je o mnoho tepleji než v ponurých a vlhkých chodbách. Šestatřicet stupňů tohoto pramene nejbližší okolí prohřívá a činí kousek podzemí alespoň trochu vlídnějším.
Po krátké zastávce pokračujeme k jámě Josef, kde je pro změnu zima. Jen dvanáct stupňů nad nulou. Když odtud utečeme na další rozcestí, Jiří Pihera ukáže, kudy se jde na Rovnost. Tento důl byl kdysi nejbohatší na uran a mnozí političtí vězni o něm vědí své. Dnes je ale zatopený.

„Osm set metrů od nás je špunt. A za ním jeden a půl milionu krychlových metrů vody. To je zhruba jedno velké jihočeské jezero,“ vypočte, zatímco se jinou chodbou pomalu vracíme. Míjíme žílu Hildebrant, kde se těžil smolinec, až skončíme u posledních pramenů – C1 a Agricola. Vrt tohoto pramene s nejvyšším obsahem radonu je 132 metrů hluboký. Zároveň je ale také nejméně vydatný.

Radonem proti krizi

Zatímco těžba stříbra, niklu nebo uranu jsou minulostí Jáchymova, v lázeňství založeném na léčbě pohybového aparátu radonových koupelích je jeho budoucnost. Léčebné lázně vloni zvýšily zisk o čtyřiatřicet milionů na 50,7 milionu korun. Navzdory krizi, která zasáhla také české lázeňství, vzrostly tržby společnosti o více než pět procent na téměř půl miliardy korun. Za léčbou či odpočinkem přijelo do Jáchymova přes jedenadvacet tisíc pacientů, většina z nich byla z Česka. Přesně dvaašedesát procent.

„Radon je důležitý pro stabilitu našich výnosů. Ale náš úspěch se opírá také o další věci,“ brání se generální ředitel společnosti Léčebné lázně Jáchymov Eduard Bláha názoru, že za klidné přečkání to vděčí vodě obohacené radonem. „Bez kvalitního personálu, poskytovaných služeb a neustálých inovací bychom tohoto úspěchu nikdy nedosáhli,“ vyzdvihuje práci zaměstnanců.

Profesor Vladimír Drozda z Olomouce, se kterým jsem hovořil v jednom z místních lázeňských hotelů, s tím souhlasí. „Jsem tady už podruhé a mohu říct, že personál je výjimečně vstřícný,“ usmíval se ponořený ve vaně plné radonové vody. Její teplota činila šestatřicet stupňů a sanitářka Dana Herynková ji napustila zhruba jen dvě hodiny poté, co jsem v podzemí Jáchymova nahlédl do kolébky místního balnea.

Napustit vanu radonovou vodou tak, aby si uchovala své účinky, je ale docela věda. Otočit kohoutkem a čekat? Kdepak.

„Vodě nesmí stát v cestě žádná překážka, o kterou by se tříštila. V takovém případě se radon rozpadne a ztratí. Voda k proceduře se taky musí napouštět klidně, aby se nečeřila,“ vysvětlila Dana Herynková s tím, že čeření vody v důsledku prudkého napouštění radon uvolňuje. První koupel pacienta trvá standardně patnáct minut, ty další už většinou dvacet. Po energetické masáži radonových alfa částic následuje zábal. Vladimír Drozda, jinak též majitel jednoho z moravských vinohradů, v lázních regeneruje po operacích kyčlí. „Léčba mi pomáhá a cítím se tu moc dobře,“ pochvaloval si na prahu 104. lázeňské sezony, která právě začala.

Václav Fikar, foto: Miroslav Chaloupka