Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 3.


Datum publikace: 01-10-2018, 23:03 v Rybářské výpravy objektivem.

V noci na dnešek se mi špatně spalo. Nemohl jsem pořádně zabrat. Převaloval jsem se z jednoho boku na druhý bok a z druhého boku zase na břicho, ale usnout a celistvě spát se mi nepodařilo. Snad proto, že kolem mě bylo až příliš rušivých zvuků.

A tak jsem byl vzhůru brzy. Uvařil jsem si kafe a k němu přikusoval máslové sušenky, když jsem si za oknem všiml, že na východním obzoru se klube krásný den. Nechal jsem tedy rozpitou kávu na stole a vyšel na pobřeží fotografovat východ slunce. Je to moment, který se neopakuje každý den. Okamžik, který má silnou amtosféru a jenž ve výsledku v sobě může nést i zajímavý příběh, pokud ho fotograf dokáže vyjádřit v jednoduché kompozici.

Slunce vyšlo deset minut před půl sedmou. A vstávalo rychle. Nad obzor vzadu za ostrovy se vyhouplo cobydup, takže po čtyřech minutách už nebylo co fotit. Jako by si své vlastní vstávání chtělo nechat jenom pro sebe. Kdo by přišel fotografovat jeho východ pět minut po půl sedmé, přišel by zbytečně. Slunce již bylo výš, než by člověk potřeboval.

Vrátil jsem se proto na chatu a uvařil si druhou kávu. Po sedmé hodině se probudil Jakub, ostatní kluci později.

Za štikami jsme s Honzou vyjeli v půl deváté dopoledne. Zkusili jsme zejména dvě zátoky, které spolu sousedí a kterým říkáme Pyj a Varle, a to pro jejich tvarovou podobnost s mužskými pohlavními orgány.

Na tyto zátoky jsme se zaměřili cíleně a zcela programově. Vždyť v Pyji jsem před dvěma roky chytil metrovou štiku a Honza devadesátku. Také jsme tam vytáhli dvě štiky přes osmdesát centimetrů a nevím už kolik sedmdesátek. Před dvěma roky nám Pyj poskytl spoustu potěšení.

Tentokrát ovšem nikoliv. Pět štik do šedesáti centimetrů, které jsme v zátoce za dvě a půl hodiny doslova vydřeli, bylo daleko za naším očekáváním. A vzrušující zážitky nás nečekaly ani ve Varleti, které bylo poslední dva roky spolehlivým zdrojem minimálně dvou osmdesátkových štik týdně, přičemž i tam jsme před dvěma roky ulovili devadesátku (Jirka Hanzlík).

V této malé malebné laguně jsem si sice vykoledoval čtyři záběry, jenomže dvě štiky se mi během zdolávání vypnuly. A z těch dvou, které jsem vytáhl do lodi, ta větší větší asi pětašedesát centimetrů. Neměřili jsme ji, její délku jsme jen odhadli. Možná i kvůli velmi silnému větru jsme uvnitř Varlete už víc nedokázali vykouzlit.

Odpoledne a podvečer se nám naštěstí dařilo víc. V jedné zátoce, kterou jsem si na mapě zakroužkoval coby slibnou ještě před odjezdem do Švédska, jsem vydráždil štiky 73 a 76 cm a Honza čistou sedmdesátku. Z obou jsem měl radost, protože v tu chvíli představovaly největší štiky naší letošní výpravy.

První byla štíhlá, ale zbarvená do temně zelena. Vypadala jako z propagačního katalogu na Skandinávii. Pokud jde o zbarvení, byla to TOP modelka.

Druhá nebyla tak skandinávsky zelená, byla však podstatně robustnější. Schovávala se u břehu za obrovským balvanem, kde jsem ji překvapil shadem (gumovou rybkou) s fialovým hřbetem. Stačil jeden, a to hned první hod, dobře umístěný, a její záběr na sebe nenechal čeakt. Štika bojovala jako lev. Nedala mi ani centimetr šňůry zadarmo, stín balvanů nad hlubší proláklinou nemínila opustit. Nakonec jsem ji ale i s prutem do 25 gramů uvodil, takže jsme mohli pořídit další fotky. A nejen to. Po jejím puštění zpět jsme si mohli říct, že se pomalu zvedáme a že bude líp…

Abych nezapomněl, protože oči už mě pálí. Před odjezdem na moře k odpolednímu chytání jsem si znovu udělal relaxačně fotografickou procházku po ostrově. Připomněl jsem si další místa, která jsem předchozího dne nestihl navštívit, a nasával sílu tohoto severského prostoru.

Asi se najde jen velmi málo čtenářů, kteří mi teď porozumí, ale v koktejlu umíchaného z voňavých borovic i masivních dubů, stříbrných lišejníků na oblých skalních valounech, které místy připomínají dávné zkamenělé bytosti, a z všudypřítomného borůvčí se nachází mnoho… Víc než jen nálada přírody.

Jedna z dopoledních štik.

Moje oblíbená odpočívárna. Dřevěná knihovnička na vrcholu ostrova.

Ostrov mě dobíjí skandinávským klidem a promlouvá ke mně nevšední magickou silou.

Východ slunce nad ostrovy v Baltském moři. Kvůli tomuto momentu jsem nedopil ranní kávu, bez které jako ranní ptáče obvykle nikam nedoskáču… PS: Dopil jsem ji po východu slunce.

Tudy vedla jedna z našich cest za štikami braktických vod Baltského moře.

Potěr v jedné ze zátok. Kde bylo více potěru, byl i vyšší počet menších štik. Štik do pětapadesáti centimetrů.

Červeozlatá Jenzina ve velikosti pět. Už třetím rokem absolutní jistota na štiky a velké okouny. Už třetím rokem po sobě TOP nástraha pro Švédsko.

Při ranní procházce po ostrově jsem pořídil tuto fotografii koní.

Některé ze štik dnešního dne…

Některé ze štik dnešního dne…

Některé ze štik dnešního dne…

Text a foto Václav Fikar (foto autora Honza Nový)




Komentáře nejsou povoleny.



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Články roku 2018. Které jste zde nejvíce četli?

Docela nedávno, byl právě advent, mě kamarádka zaskočila dotazem: A který z Tvých článků mají čtenáři nejradši?

Protože – reálněy vzato – netuším, který...

Hopsa hejsa do Kralup. Za křestem knihy Když už jsem ji zbouchnul…

V sobotu 16. března se v kavárně The Patro v Kralupech nad Vltavou uskuteční oficiální křest knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem...

O bramborovém salátu v čase (ne)dokonalých Vánoc

Jakkoliv zbožňuji vánoční stromky a vůni plápolajících svíček na adventních věncích, které přinášejí světlo do temné a studené zimy, a jakkoliv miluji božský klid,...

Top