Navrhuji upravit učební osnovy základních škol a zařadit do nich povinnou výuku zcela nového předmětu, nazvaného Zdravý selský rozum (ZSR). V jeho rámci by se děti učily používat mozek a hledat jednoduše logická řešení – bez připojení k Wi-Fi.

Výuka zaměřená na používání obyčejného selského rozumu by byla překvapivě jednoduchá. Třeba: „Jak poznat, že na obousměrnu vozovku ve městě, zúženou při rekonstrukci ulice, se vedle sebe nevejdou autobus s hasičským vozem?“

Praktická ukázka: Třída pozve vysokoškolsky vzdělaného projektanta na místo činu a nechá ho změřit šířku i délku obou vozidel… A nakonec silnice, kterou navrhl.

Se svým návrhem ale zřejmě narazím. Zdravý selský rozum je dnes totiž podezřelý. Nemá titul. Nenosí sako. Neodkazuje na studie z Harvardu, ani z Plzně. Neříká „narrativ“ ani „transdisciplinární přístup“. Jen se podívá, pokrčí rameny a řekne: „Na tuhle silnici se ty dvě velký krávy vedle sebe nevejdou.“ A tím to pro něj hasne.

A to je problém. Dnešní svět totiž nechce jednoduché pravdy. Chce prezentace, strategie, roadmapy a diseminaci poznatků. A tak místo, aby někdo uznal, že silnice je prostě úzká, tudíž blbě vyprojektovaná, vypíše se výběrové řízení na výzkum: „Dopravní toky v kontextu proměny městského paradigmatu.“ Za tři miliony. Bez DPH. Samozřejmě.

Logicky se však naskýtá otázka: Kdo by vůbec zdravý selský rozum na školách vyučoval?
Lidé, kteří ho ještě mají a používají, se od degenerující společnosti většinou již oddělili. Znechuceně emigrovali – buď na venkov, nebo do úplného ticha. A města dnes spravují ti, kteří mají selský rozum za společenskou hrozbu. Ještě by někdo začal – nedejbože – obyčejně přemýšlet! Po selsku!

A tak se děti dál učí algoritmy, ale nepoznají, že když soused topí uhlím uprostřed léta, není to ekologický experiment. Učí se kritické myšlení, ale nevšimnou si, že jim firma s názvem „ECO Future Tomorrow“ prodává plastovou lžičku, zabalenou ve třech vrstvách igelitu. A hlavně – učí se prevenci manipulace, zatímco denně snadno podléhají reklamám, které je přesvědčí třeba o tom, že potřebují pátý pár bot, tentokrát k barvě svého oblíbeného jogurtu.

Zdravý selský rozum by měl být nejen vyučován, ale také vyžadován. Třeba jako podmínka pro vstup do veřejné funkce.

Představte si to: „Dobrý den, jsem fakt kabrňák. Proto kandiduji do Senátu a ucházím se o vaše hlasy.“

„Výborně. Tady máte test: Máte rozpočet 100 milionů korun. Opravíte silnici, nebo pořídíte lavičku ve tvaru tyrannosauří spermie za sedm mega bez DPH?“

Kdo odpoví špatně, vypadává. Doživotně. Odevšad. I z hlasování na vesnickém plese. I z tomboly.

Zdravý selský rozum býval obyčejným darem. Dnes je z něj ale vzácná diagnóza. Kdo ho má, skrývá ho, aby neskončil na seznamu extremistů. A kdo ho použije nahlas, riskuje veřejné lynčování – za necitlivost, nedostatek inkluze nebo za to, že si dovolil říct, že voda je mokrá, silnice úzká a louky se sečou jen dvakrát do roka, protože seno se dává zvířatům. V zimě.

Možná bychom se tedy s výukou ZSR nemuseli tolik namáhat. Stačilo by jednou ročně vyhlásit Den rozumu. V tento státní svátek by lidé měli volno, vyšli by ven a položili si jednu jedinou otázku: „Dává to, co právě dělám, vůbec nějaký smysl?“

Samozřejmě – většina by skončila ve smyčce. Ale ti, kteří by prošli, by dostali malou lesklou nálepku s nápisem: „Přemýšlím. Občas.“

Díky ní by v nadcházejícím roce směli řídit auto, rozhodovat o investicích, nebo navrhovat městský mobiliář. A zbytek? Ten by dál vesele navrhoval cyklostezky přes koleje, větrníky v závětří a učil ostatní lidi štípat dříví pomocí meditace. A k tomu by dál nakupoval v supermarketech cibuli, česnek a jablka dovezené kamiony přes půl světa, přestože je pěstuje farmář třicet kilometrů za městem.

A zdravý selský rozum? Ano, ten bez vlastního QR kódu? Ten zatím tiše přežívá – ve skromných podmínkách. Zatímco někde v metropoli právě někdo schvaluje kruhový objezd ve tvaru čtverce, protože Brusel na něj otevřel dotační program, selský rozum se schovává na chalupách, v garážích, u grilu.

A protože se nedá zpeněžit, nežere granty a je odolný vůči blbosti, čeká ho nejspíš jen pomalé, důstojné vymření. Někde na samotě, v tichu, pod ořešákem. Zhasne na lavici z dřevěných palet, na níž bude nápis: „Tady seděl někdo, kdo to ještě chápal.“

Václav Fikar (ukázka z nové knihy – sbírky sarkastických fejetonů)