Představte si, že postáváte někde za plentou, třeba černou, skrz kterou není zhola nic vidět, za to je však za ní všechno dobře slyšet. A vy najednou zaslechnete, jak ho ona prosí docela naléhavým ženským hlasem: „Můžu vás požádat? Vrazíte mi ho mezi nohy?“

V ten moment asi zastřiháte ušima a zbystříte. A což teprve potom, když on jí rozhodným hlasem odpoví: „Samozřejmě, rád. Žádný problém!“

Co si v ten moment pomyslíte? Zavětříte nevšední pikantérii? Rozjede se vaše bujná představivost na plné obrátky? Přilepíte ucho na plentu a se zadrženým dechem budete čekat na pokračování, které slibuje víc než jen nudu všedních dnů?

Zřejmě bych udělal to samé, kdybych stál na vaší straně plenty. Kdybych nebyl oním tázaným mužem za plentou. Ano, mužem, který na dotaz: „Vrazíte mi ho mezi nohy?“ odpověděl: „Samozřejmě, rád.“

A nyní mi dovolte, abych vás uvedl do reálií. Vše se odehrálo u pokladny v jednom hypermarketu. Lhostejno kterém. Pokladní právě markovala plný batoh zboží mladé dámě přede mnou, na čemž není vůbec nic zajímavého. A dokonce ani to, že zákaznice seděla na vozíku. A zajímavé vlastně ani není, že zatímco pokladní pípala položku za položkou a zboží skládala handicapované ženě do jejího batohu, položeném na posuvném černém pásu, hleděl jsem nevšímavě té pokladní rutinně do svého mobilu a dočítal si nějaký článek.

Začtený do článku jsem nesledoval situaci bezprostředně před sebou, a tudíž jsem ani nepostřehl, že zákaznice na invalidním vozíku platí. Její velký batoh, narvaný všelijakým zbožím až k prasknutí, však stále trčel na pásu před pokladní. A tehdy mě z civění do mobilu vytrhla otázka. Totiž hned dvě různé otázky, které zmiňuji hned v úvodu: „Můžu vás požádat? Vrazíte mi ho mezi nohy?“

Zprvu jsem si ani neuvědomil, že jsou adresované mně, avšak stačilo jen zvednout hlavu od článku a hned jsem pochopil. Ve stejnou dobu ale zvedli hlavy také ostatní zákazníci a rovněž pokladní u dalších aktivních pokladen. A všichni, jak jsem stihl vmžiku postřehnout, se až perverzně otáčeli směrem, odkud otázky zazněly. Naše pokladní vybouchla smíchy, stejně jako několik dalších lidí poblíž.   

„Samozřejmě,“ schoval jsem mobil do kapsy. „Rád, žádný problém.“

Natáhl jsem se světácky po jejím napěchovaném báglu, ale jeho hmotnost mě poněkud zaskočila. Proto s jeho zvednutím ze mě vyšel typický zvuk heknutí. A ona v reakci na heknutí roztáhla nohy, abych jí ho umístil mezi ně – na stupačky.

Zvědaví lidé u vzdálenějších pokladen, pro něž tyto dvojsmyslně vyznělé věty představovaly nejzásadnější okamžik nakupování v hypermarketu, si bez skrupulí stoupali na špičky, aby jim nic neuniklo. Někteří se jen culili, jiní však ani nedutali těšením. Další si připravovali mobily v naději, že přímo odtud budou streamovat sex u pokladny. Poznámku: „Ty krávo, oni tam snad budou šukat,“ jsem nemohl přeslechnout.

Až když všichni ti perverzní zvědavci zahlédli ženu na vozíčku, které „vrážím“ objemný bágl s nákupem někam mezi její chodidla i stehna, všichni pochopili (někteří zklamaně), o čem celá nevinná situace vlastně byla. A s tímto poznáním se přes pokladny přelila vlna potlačovaného smíchu.

Jediná bytost, která se nesmála, ba dokonce nehla ani brvou, byla vozíčkářka, jejíž nevinná prosba zažehla horečnatý zájem o dění u naší pokladny. Poněvadž byla zvyklá žádat o pomoc, nespatřovala na ní nic dvojsmyslného, nic pikantního. Že slova, která bezděčně zvolila, mohla znít v uších zákazníků jinak než byla ve skutečnosti myšlena, a tím u nich probudit erotickou obrazotvornost, ji zcela míjelo.

Když s poděkováním odjela, dokončil jsem svůj nákup. Pokladní se pořád ještě trochu stydlivě smála. „Jak někdy úplně nevinný dotaz může vyznít všelijak, viďte?“ poznamenala a řekla si o peníze.

Letmo jsem se rozhlédl po rozchichtaných zákaznících a pobaveně pokýval hlavou. „Aspoň si dnes kromě nákupu odnesou domů i něco, co neměli na seznamu.“    

Václav Fikar