Psaní je činnost nesmírně náročná. Psychicky, fyzicky i logisticky. Zvlášť když jste český spisovatel na volnoběh, co se přes den živí něčím rozumným (třeba účetnictvím, výrobou porcelánu nebo rozesíláním newsletterů, které stejně nikdo nečte), takže psát můžete jen večer. Anebo o víkendu. Anebo nikdy. Což je vlastně nejpřesnější.

Můj denní režim vypadá zhruba takhle: ráno práce. Odpoledne práce. Večer? Konečně chvíle klidu! Takže buď sex, nebo psaní. Zapnu počítač, otevřu Word a ruce se mi třesou očekáváním jako puberťákovi před první pusou.

Hrdinka v ložnici svléká podprsenku, muž se na ni vrhá, její tělo se svíjí slastí – je to vášnivé, je to dramatické, je to… realistické! Tohle bude silná erotická scéna. Pikantní. Barvitá. Detailní.

A pak:

„HAF!“

Z předsíně se ozve pes. Chce čůrat. A ne, nemůže počkat, protože jinak by mu praskl měchýř, nebo zvlčila morálka.

Přestávám proto psát a oblékám bundu, nasazuji čelovku a vyrážím. Retrívřice si užívá zbytky sněhu, značkuje na něm, zatímco já v hlavě znovu skládám větu o intenzitě prožitého orgasmu hlavní hrdinky. Do bot mi ale zatéká tající břečka, takže mám lehké omrzliny na nápadech.

Vracíme se za půl hodiny. V promrzlých prstech necítím klávesnici, ale stále doufám. Hrdinka si mezitím stihla znovu obléct podprsenku, protože na mě prostě nechtěla čekat.

Sedám, píšu. Markéta si opět sundává podprsenku — tentokrát rychleji, už to má nacvičené. Adam se k ní sklání, jeho ruce kloužou po jejím těle, jejich dechy se zrychlují a mísí… Ano! Už vím, jak tuhle sexuální scénu emočně vyšperkuju. Jen teď všechny nápady udržet v hlavě!

A pak:

BRRRRN!

Telefon. Matka. Osamělá důchodkyně, která mě jediným hovorem dokáže teleportovat z erotického dusna v mé pracovně do její těsné kuchyně v paneláku na Jižním Městě.

Když volá, telefon jí zvedám. Matka je totiž jako daňové přiznání – ignorovat ji znamená problémy.

„Nezastavíš se v sobotu pro karbanátky? Dneska jsem u řezníka – u Kropáčka, vždyť víš, ten co se léčí s cukrovkou – koupila pěkné mleté. Chceš, abych do nich dala víc cibule a česneku?“

Karbanátky? Slíbím, že přijedu, a znovu se snažím naskočit do ložnice mezi Markétu a Adama. Jejich erotická scéna se mi v hlavě nejprve mísí s řezníkovou cukrovkou, ale nakonec se znovu rozjíždí. Tentokrát už hrdinka nečeká na mé instrukce a rovnou si lehá na záda. On se nad ni sklání… Atmosféra houstne jako bešamel…

A pak:

„HAF HAF HAF!“

Pes. Je sedm a Wendy chce své prášky. Bere jich víc než můj děda – antibiotika, něco na klouby, něco na tlak, něco proti svědění a něco, o čem ani nevím, proč to bere. Každý prášek musím pečlivě zabalit do plátku šunky, protože jinak ho vyplivne se zdrcujícím pohledem fatálně zrazené herečky. Upřímně – o šunku jí jde především. Proto si pamatuje, v kolik prášky bere.

Na, tumáš! Vracím se ke klávesnici jako zbitý gladiátor. Už skoro nepíšu, už rovnou režíruju film pro dospělé. V pozadí slyším soundtrack Barryho Whitea, vepředu se rozehrává sex…

CRRR!

Telefon. Martin. Kamarád bez filtru. Jsme domluveni, že zítra večer zajdeme na pivo. Proč mi tedy volá? Že by něco důležitého?

Jen hovor zvednu, už to sype. „Čau, co děláš? Hele, Klára je na józe, tak koukám na dokument o Hitlerovi… Věděl jsi, že měl jen jedno varle?“

„Martine… já píšu. Prosím tě, zítra, jo?“

„Jasný, jasný. Hele, a kdy to konečně dopíšeš? Čekám na pokračování, vole! Měl bys tam připsat ještě jednu ženskou. A ta švédská trojka by to měla dělat ve vířivce.“

Martin je dobrý kamarád. Každou moji novou knihu si koupí, v tom se na něj můžu spolehnout. Ale nečte je. Říká, že si je šetří „na důchod“, ale mám podezření, že jeho čtecí plán počítá spíš s reinkarnací. Zatím mu stačí, že mu povím, o čem v nich píšu.

Uf! Už je pozdě. Za patnáct minut musím jít spát, brzy ráno vstávám do práce. Vydělat si na teplo, chléb a pivo. Ale nevzdávám se. Konečně jsem se chytil, teď mi to píše! Děj plyne, má spád, Markéta se svíjí pod Adamem, divoce se milují. Slova a věty ze mě tečou proudem, jako bych Adamem byl já sám. Jedu na vlně inspirace jako surfař na Bali.

A pak:

BZZZZ! BLIK.

Tma. Do háje! Celý barák je bez proudu. No… a je vymalováno. Tma a ticho. Slyším jen kapání kohoutku a dýchání retrívřice v pelechu. Večer spisovatele končí bez orgasmu hrdinů, bez finále, bez pointy, bez…

Moment! Uložil jsem si těch posledních šest odstavců?!

Václav Fikar