Úzkou pěšinou, která práší, se pomalu blížím k mělkému nadjezí docela obyčejné řeky. Na konci pšeničného pole překračuji starou haluz a hned se musím skrčit, aby mi ježaté větve smrku nevypíchly oči. Kukadla totiž potřebuji. Těkám jimi pod nohy, abych v prsačkách nešlápnul na plastovou láhev v trávě, a současně po klidné hladině. Řeka teče pomalu, asi jako když se táhne med. Pravidla hry jsou neměnná. Oni mě nesmí spatřit a já je nesmím vyplašit. Vyhrát může jen jeden z nás!

I když se červencové slunce pořád ještě drží vysoko, dnes si na ně věřím. Vím totiž, že tam jsou. A vím také, … Pokračujte »