Stane se rok 2026 památným rokem thrash metalu?
Před 40 lety, v roce 1986, se thrash metal dotkl nebe. Světlo světa spatřila alba Master of Puppets (Metallica), Reign in Blood (Slayer), Peace Sells… But Who’s Buying? (Megadeth), Doomsday for the Deceiver (Flotsam & Jetsam), Pleasure to Kill (Kreator), Darkness Descends (Dark Angel) či Eternal Devastation (Destruction), která jsou dodnes považována za zlatý poklad thrash metalu.
Thrash se pak ještě chviličku hřál na výsluní, než ho z něj v 90. letech shodily grunge a nu metal. A rázem bylo vše jinak. Tradiční thrashové kapely se začaly v novém světě hledat. Hledaly pevný břeh, hledaly pevnou půdu pod nohami. A thrash metal, který v osmdesátkách zažil svůj Zlatý věk, se propadl do temnoty a zapomnění. Ponořil se do krize…
Jak se vracel thrash?
Avšak thrash nikdy nezmizel, ani nezhynul. Jen se na pár let dostal na okraj undergroundového spektra, kde ho tou dobou zastínily nejen grunge, ale i death a black metal, který se postupně mohutně rozkošatěl až do dnešní pozoruhodné podoby.
Metalový subžánr, jenž měl být zapomenut, však v propadlišti dějin nezmizel. Možná mi dáte za pravdu, že prvním důležitým rokem pro konec hluboké krize thrash metalu byl rok 2001. Byl to rok svým způsobem zlomový a mohla za něj Evropa. Konkrétně velká thrashová trojka z Německa – Kreator, Destruction a Sodom. Tyto věhlasné kapely vydaly v roce 2001 vynikající alba, která zcela redefinovala scénu.
Zásadním albem roku 2001, které přímo resuscitovalo nejen evropskou, ale i světovou thrashovou scénu, přitom bylo Violent Revolution od Kreator. Tato německá legenda se po experimentálních 90. letech v roce 2001 zcela vrátila ke svým kořenům, když propojila svoji někdejší nekompromisní agresi s brilantními severskými melodiemi a výsledkem bylo jedno z nejlepších alb v historii Kreator.
Právě úspěch nového thrashového alba slovutných Kreator ve vrcholící éře grunge a nu metalu, stejně jako již pevně etablovaného death metalu, představoval první impuls pro nástup nových thrashových kapel nejen v Evropě. Album Violent Revolution bylo zvonem, který mohutně zazvonil k návratu. Avšak nový Zlatý věk thrash metalu, jak jsme ho znali z osmdesátek, byl zatím ještě vzdálený v neurčitu.
Až…
Troufám si tvrdit, že předzvěstí skutečné thrashmetalové renesance, kterou žánrové magazíny a weby datují do roku 2007, byl rok 2005, ve kterém – a opět zmiňuji Kreator – vydali vynikající a nekompromisní album Enemy of God.
Současně s německými titány však výborná alba vysekli i Nevermore (This Godless Endeavor), Annihilator (Schizo Deluxe) a s novým zpěvákem Robem Dukem se toho roku vrátili také Exodus – s novým albem Shovel Headed Kill Machine.
Thrashová renesance začíná
Myslím, že rok 2007 byl pro thrash metal přelomovým obdobím, dalším schodem vzhůru. Na jedné straně naplno propukla takzvaná „thrashová renesance“ (thrash revival), kdy se k moci přihlásila nová generace mladých kapel, na straně druhé však vydaly zásadní desky i zavedené žánrové ikony.
Připomeňme si některá z alb toho roku: Machine Head – The Blackening, Megadeth – United Abominations, Overkill – Immortalis, Exodus – The Atrocity Exhibition: Exhibit A, Legion of the Damned – Sons of the Jackal, velký comeback ohlásili také britští Onslaught albem Killing Peace.
Na scéně se opět výrazně připomněl producent Flemming Rasmussen, který je podepsaný pod dvěma nejlepšími thrashovými alby Metallicy – Ride the Lightning a Master of Puppets. Flemming produkoval jeden z nejdůležitějších debutů tehdejší nastupující britské vlny thrash revivalu – album Enter the Grave od kapely Evile. A jak se tehdy psalo, tato výborná deska perfektně oživila zvuk klasické staré školy z Bay Area.
Následující rok 2008 potvrdil začátek thrashové renesance. S thrashovými alby se po letech vrátily velké legendy žánru v plné síle a potvrdily svou dominanci, zatímco nová vlna kapel mohutněla a nadále upevňovala své pozice.
Testament vydali album The Formation of Damnation, které většina žebříčků vybrala za thrashové album roku. Nástup thrashové renesance, která přicházela z Evropy, zavětřila také Metallica. Ta po letech mimo hlavní thrashový proud a po období terapií potěšila své původní, tedy thrashové fanoušky výborným albem Death Magnetic, které do jisté míry oživilo vzpomínky na …and Justice for All. A opět to pak byl Kreator, kdo nezklamal. Jejich album Hordes of Chaos bylo nadšeně přijaté.
Avšak nejen legendy bodovaly, objevily se i výborné debuty. Album Feed the Beast od kapely Bonded by Blood a v USA povstala další kapela z tzv. nové vlny amerického thrash metalu. Kapela Warbringer se zapsala do povědomí výborným debutem na pomezí thrash a death metalu – albem War Without End.
Éra druhého Zlatého věku?
Každý rok jsme pak mohli registrovat nějaké zajímavé či výborné thrashové album. Například v roce 2011 sklidila obrovský úspěchu fanoušků i kritiky deska Worship Music od Anthrax, která se líbila jak fanouškům, tak kritice. Svým druhým albem Edge of the Earth velmi zaujali Sylosis. Do Megadeth se vrátil basák David Ellefson a kapela vydala album TH1RT3EN.
Zásadní deskou toho roku se ale stala jiná alba. Posluchače nadchlo album Time Is Up od americké kapely Havok, Outer Isolation od metalových vizionářů Vektor, která nabízí neuvěřitelně komplexní a rychlé kytarové party, určitou sci-fi atmosféru a vokál, z něhož chvílemi mrazí.
Podle mého soudu thrashová revoluce vygradovala v roce 2016, které přineslo silná alba nováčků žánru i úspěšné fošny legend. Mezi nimi byla Metallica, která dlouho dopředu avizovala, že novým albem se vrátí do osmdesátek. A to se povedlo.
Dlouho očekávané album Hardwired… to Self-Destruct servíruje nekompromisní rychlé sypačky v duchu staré školy (Hardwired, Moth Into Flame a luxusní atomovku Spit Out the Bone). Fanoušci označili tuto desku za jejich nejlepší thrashový počin od začátku 90. let a já to vidím stejně.
Albem s neuvěřitelně masivní produkcí, brutální bubenickou prací Genea Hoglana a precizními kytarovými riffy dua Peterson & Skolnick se vytasili Testament. Jejich říjnová deska Brotherhood of the Snake bodovala v žebříčcích napříč světem.
Velkým úspěch zaznamenalo také album For All Kings od Anthrax, které stojí na silných melodiích Joeyho Belladonny kombinovaných s nekompromisním Scottovým riffováním.
Také Megadeth, další ze zástupců tzv. Big Four, vyprodukovali výbornou nahrávku. Album Dystopia je agresivní, technické a nabité riffy kapele dokonce vyneslo její vůbec první cenu Grammy za titulní skladbu.
Hudební kritiku opět nadchla parta Vektor s albem Terminal Redux. Tento koncepční sci-fi epos servíruje extrémně technický, progresivní thrash metal s prvky black metalu, který posunul hranice žánru. A fanouškovský žebříček na Rate Your Music určil vynesl album na 1. místo thrashových desek toho roku.
Zapomenout ale nesmím na fošnu The Evil Divide od Death Angel. Kapela na ní potvrdila fantastickou formu z té doby, když přišla s agresivní, extrémně chytlavou muzikou, plnou skvělých melodických sól, což z tohoto alba udělalo jeden z „nejkonzistentnějších zážitků roku 2016“.
A připomenu také ještě alba Decision Day (Sodom) a Division of Blood (Suicidals Angels), která byla v roce 2016 rovněž s povděkem kvitována.
Nyní se nabízí otázka, jestli je rok 2016, tedy rok vzdálený třicet let od památného roku 1986, možné označit za počátek druhého Zlatého věku? Možná, to ukáže až čas. Zatím je jen jisté, že třicet let od Reign in Blood, Master of Puppets, Pleasure to Kill a Peace Sells… byl thrash zpátky v plné palbě.
Legendy se vrátily (a nebo vracely) a nové kapely víc a víc produkovaly konkurenceschopné nahrávky. Tu a tam dokonce přímo výtečné, což je v dnešní, bezesporu těžší době, kdy současné kapely čelí násobně větší konkurenci než kapely v roce 1986, vskutku obdivuhodné.
O čtyřicet let později
Možná však, že skutečný druhý Zlatý věk thrash metalu začíná někdy v těchto časech. Vzpomeňme jen loňský rok, tedy rok 2025 a výborná alba Para Bellum (Testament), Dissonance Theory (Coroner), The Arsonist (Sodom), Birth of Malice (Destruction), A New World Rising (Rage) či výtečný debut kanadských mladíků Centaurus – Regtime. Rok 2025 přinesl velkou kvalitu, desítky nových nahrávek i několik objevů.
A letošní rok 2026, tedy přesně 40 let od památného roku 1986, je v segmentu thrash metalu mimořádně intenzivní a podivuhodně bohatý na kvalitní, nadstandardní, neřku-li výborná alba.
Za všechna zdařilá zmíním: Megadeth (Megadeth), Krushers of the World (Kreator), Cursum Perficio (Anthrax), Serve the Machine (Hellrazer), Exsequiis (Harlott), The New Flesh (Sylosis), Godslave (Godslave), Death Mask Messiah (Exumer), Slave Machine (Nervosa), Goliath (Exodus), Phenomenon (Day 40), Exodus Unknown (Imperium), Dead Flesh Rising (Hellmaze), Into Oblivion (Venom) či The Grave Remains (Nukem).
Nepochybuji o tom, že některá z těchto alb budou za pár let označovaná za kultovní, či legendární. Mají auru, mají energii, mají kvalitu, mají přesah. A tak si ve výčtu těchto výborných alb pokládám otázku, jestli se rok 2026 stane jednou podobně oslavovaným jako je rok 1986?
Uvidíme, dejme všemu čas, dejme tomu odstup několika let. Už nyní ale můžeme říct, co napsal ve svém komentáři jeden posluchač pod jedním z letošních výborných thrashových alb. Ve svém komentáři si pomohl památnou větou ze závěru Návratu krále, tedy třetí části Pána prstenů. Tu větu, pronesenou Gandalfem, všichni známe: Dny krále přicházejí.
Zmíněný posluchač ji pro účel svého komentáře modifikoval, když anglicky napsal: Dny thrash metalu přicházejí! Podívám-li se na alba let 2025 a 2026, mohu s tím jen souhlasit. Kdo ví… Možná skutečně začal a právě teď žijeme druhý Zlatý věk thrash metalu.
Václav Fikar









Komentář