Běhání bez špuntů v uších si dnes už neumím představit, protože běhání se špunty v uších je prostě žůžo. Žůžo labůžo. S mobilem v běžeckém pouzdru na paži, se sluchátky vraženými v uších a rockovou muzikou v hlavě totiž polykám kilometr za kilometrem, aniž bych vnímal vzdálenost, únavu, natažený lýtkový sval nebo širší okolí. Miluju technologie 3. tisíciletí. Eluveitie, Sto zvířat, Divokej Bill, In Flames, Falkenbach, Neil Young, Wohnout, Jimi Hendrix… Jejich songy mi ulehčují běh, ať už běžím v jakémkoliv počasí po jakékoliv cestě. Po cyklostezce, mezi poli, podél řeky, lesem. Zkrátka se sluchátky v uších mi cesta ubíhá příjemněji a většinou i rychleji. Jako bych neběhal sám.

Přesto… Jejich používání při běhu je spojeno s riziky. Až do včerejška jsem o nich sice nevěděl, což je tak trochu s podivem, nicméně právě včerejší den mi je odhalil v plné nahotě. Snad proto, že jsem vyběhl po zcela nové cestě…

Byl jsem skoro na začátku, pouhé tři kilometry od místa, kde jsem si špunty zamáčkl do uší, když jsem přestal vnímat svět. Jak noha míjela nohu, začal jsem si s Neilem Youngem zpívat jeho syrovou “Rockin´ In The Free World”. A zpíval jsem ji nahlas, protože pocit, že v lese daleko za městem musím být sám, mě osvobodil od civilizačních a společenských pout. Měl jsem pocit, že na své nové trase nemohu nikoho potkat, protože sem nevede žádná asfaltová cesta z města. Že jsem na nové cestě naprosto free.

Mýlil jsem se! Nevím, na jak dlouho jsem zapomněl, že nesedím za volantem auta a že i na mé nové cestě se mohou pohybovat lidé, ale najednou tu byly. Sousedka z ulice a její blonďatá kámoška. Strečinkovaly u padlého kmenu hned za ostrou zatáčkou. Přes roští jsme se vzájemně nemohli vidět, ony mě ale musely slyšet.

There’s colors on the street

Red, white and blue

People shufflin’ their feet

People sleepin’ in their shoes…

…

Keep on rockin’ in the free world,

Keep on rockin’ in the free world…

Slyšely mě už dlouho. A musely se těšit, který že magor se za chvíli před nimi objeví. Své hlasivky jsem totiž nijak nekočíroval, držel jsem krok s Neilem… (tímto se dodatečně omlouvám všem lesním tvorům – smajlík). Ztichl jsem, až když jsem sousedku a její kámošku spatřil. Pět metrů před sebou.

“Dobrý den,” pozdravily. A koutky úst jim těkaly, čemuž jsem se nedivil. Ukázkový trapas!

“Dobrý den,” odpověděl jsem, aniž bych polevil v běhu. Snažil jsem se zmizet rychle pryč. Avšak evidentně jsem běžel pomalu, protože jinak bych za zády neslyšel:

“To je Fikar, jak jsem ti o něm říkala. Jak bydlí za rohem… Lukášovi jsem kupovala jeho knížky.”

Bezva, takže mega trapas! Sousedka od vedle mě bezpečně poznala. Obě teď ví, že si při běhání lesem nahlas zpívám. A možná falešně, co já vím. Vždyť přes sluchátka se neslyším. Holky od vedle zkrátka už ví, že jsem takový slušný magor. Takže až mě trafikant v naší ulici pozdraví: Dobréj, mistře… Tak prej taky běháte, jo?, budu vědět, odkud vítr fouká. Když ví ony, budou zítra vědět i další lidi v ulici.

Ačkoliv…  Když tak o tom přemýšlím, měl jsem vlastně štěstí. Před Youngovým šlágrem mi totiž ve sluchátcích zněla skladba Pondělí od Sto zvířat a také tu jsem si nahlas zpíval. A kdyby sousedky slyšely, jak s kapelou zpívám:

“… zatímco se narodil

kojenec, co matně svítí,

když mu sáhneš na hlavu…”

…, mohlo by to také skončit zásahem přivolaných zřízenců psychiatrické léčebny v Dobřanech. Jeden by mě lákal na jahody se šlehačkou do zdravotnického antonu, druhý by za zády držel svěrací kazajku. A sliboval by, že podobných kojenců budu mít ve svém pokojíčku v Dobřanech habaděj a že jim budu moct sahat na hlavičky, kdy se mi jen zlíbí.

Takhle jsem pro ně zůstal jen magor od vedle. Možná. V druhém případě bych byl hospitalizovaný magor. Sotva jsem se tedy rozeběhl po nové cestě, už jsem si mohl odfajfkovat parádní trapas. Tomu říkám začátek!

Avšak čerstvý zážitek mi v hlavě dlouho nevydržel. O pouhý půl kilometr dále ho vystřídal jiný. Čerstvější. A mnohem bolestivější. Na křižovatce lesních cest mě totiž srazila běžkyně. Narazila do mě zprava. Protože jsem ji zaznamenal až v posledním zlomku vteřiny, srážce jsem již nestihl zabránit (snad kdyby mi ve sluchátcích neječel Osbourne, snad tehdy bych reagoval dřív… – smajlík). A ona mě zaznamenala možná až v okamžiku, kdy se svalila na mých dvaaosmdesát kilogramů. I když musela vážit o dobrých dvacet kilo míň, skolila mě jako šelma.

V každém případě zaduněla rána a přišlo zatmění. Břinkli jsme hlavami do sebe, až se mi zatmělo, a oba se svalili k zemi. Ona celá v černém, já celý v bílém. Kdyby nám oběma nekapala krev z nosů, seděli bychom na té lesní křižovatce skoro jako na svatbě.

“Jste v pořádku? Není Vám něco?” starala se, zatímco si jednou rukou držela nos a druhou hledala kapesníček. Krvácela z něj víc než já a určitě ji musela pekelně bolet hlava. A přesto se zajímala o mě. “Moc se Vám omlouvám, já fakt nechtěla,” ucpávala si ruličkou z papírového kapesníku krvácející nosní dírku, “to je strašnej trapas.”

Technicky vzato karambol zavinila ona. Ona běžela po užší pěšině, tudíž po vedlejší. Já běžel po širší pěšině, tedy po hlavní. Ona mi měla dát přednost (smajlík rozřehtaný). Anebo aspoň neměla lovit pokémony, což za běhu dělala, jak mi později přiznala. Tohle zmákne fakt asi jenom žena. Současně poslouchat muziku a lovit pokémony, a to vše v běhu.

“V pohodě…,” poslouchal jsem hukot ve své vlastní makovici. Mozek v ní určitě nebyl, snad jen titěrná zrnka máku. A ta rozfoukával vítr. Přes mihotající mžitky před očima jsem si všiml, že na bílých trenýrkách mám několik skvrn od krve. Sanice bolela, ale byla na svém místě.

“A Vy? Jak jste na tom?” Také ona měla na triku krvavé skvrny.

Chvilku jsme se na zemi dávali do kupy, chvilku se jeden druhému omlouvali. Při tom mě poprosila o telefonní číslo, aby si večer ověřila, že jsem skutečně v pořádku. Aby prý měla klidné spaní. A zároveň mi dala číslo svoje. Kdyby něco…

Kdyby mi tolik nehučelo v hlavě, asi bych se rozesmál. Tak nějak mi totiž přišlo komické, jak taky se dá získat telefonní číslo. Skolit někoho ze zálohy.

Když jsem se pak zvedl, všiml jsem si v trávě velkého sojčího pírka. Jako dítě jsem sojčí pírka sbíral, aby se mě drželo štěstí. A teď jsem si na to vzpomněl.

“Berte to tak,” přerušil jsem lovkyni pokémonů, když se mi už podesáté omlouvala, “že jste mi třeba přinesla štěstí.” A zvedl jsem to sojčí pírko.

Jakkoliv se teď může zdát, že můj první běh po nové cestě nabídl víc, než je obvyklé (což je mimochodem pravda), tak mě čekalo ještě jedno setkání. O kus dál, na prosluněné lesní mýtině. Na čerstvém smrkovém pařezu tam seděla starší žena s šátkem na hlavě, který zakrýval dlouhé šedivé vlasy. Být to před 150 lety, zřejmě by u sebe měla proutěnou nůši s klestím a šiškami. A možná by mě požádala, abych ji s plnou nůší pomohl do chatrče. Tohle však byla jiná stařena. Baba 3. tisíciletí. Na nohou trekové boty s goretexovou membránou a vedle pařezu trekingové hole. Tahle baba nepřišla do lesa na klestí, tahle se tady udržovala fit aktivní chůzí. A oči měla všude.

“Máte trenky od krve, mladej pane,” neodolala pokušení mě upozornit.

“Vím, zakopl jsem,” zastavil jsem se u ní, ani nevím proč.

“Musíte dávat pozor,” nespouštěla oči z mých zakrvácených běžeckých trenýrek. “Tahle cesta je samej kořen.”

“Jo, zdá se,” neměl jsem chuť se příliš vybavovat.

“Vy tady běžíte poprvý, co?!”

“Jo,” prohlížel jsem si své trenýrky na výhoz. “Dnes jsem vyběhl po nový cestě. A divím se, kolik je tady lidí…”

“Lidi tady jsou,” pokývala hlavou, “ale i tak to tady mám moc ráda. Slunce, stín, pařezy…  Moc mi to tu voní.”

“To jo, voní to tady… Lesem,” chystal jsem se znovu vyběhnout.

“A všude tady rostou houby. Když budete pokračovat tímhle směrem,” ukázala směrem, kterým bych stejně běžel, “doběhnete na konec lesa. A počkejte, až uvidíte to sluníčko…”

“Dobře, díky,” zatlačil jsem sluchátka zpět do uší a znovu se rozeběhl vpřed. Baba nekecala. Když jsem o necelé dva kilometry dál vyběhl z lesa, viděl jsem parádní západ slunce. Velkou zlatou kouli na rudém horizontu. Takové teplé světlo na konci tunelu.

A jak jsem západ slunce pozoroval, najednou mi došlo, co se mi na lesní pěšině vlastně přihodilo. Koho jsem tam postupně potkal…. Holku, kterou jsem vlastně rozesmál a zná moje knihy. Predátorku, která přiběhla jinou cestou a tam, kde se naše cesty zkřížily, mě prostě srazila k zemi. A nakonec starou moudrou dámu, která mi dala dobrou radu. A ukázala šťastné světlo na konci lesa…

Co to, sakra, mělo být? Tři sudičky? Nějaké magické podobenství? Nebo dokonce proroctví? Hergot, proběhl jsem snad nějakým fantasy lesem? Nebo jsem se nevědomky přimotal do nějaké reality show? A kdo přijde dál? Anděl? Ďábel? Marfuša?

Nepotkal jsem už ale nikoho. Naštěstí. Když jsem za tmy přiběhl domů, napustil jsem si vanu až po okraj, abych se v teplé vodě s pěnou oddal své oblíbené činnosti. Popíjení vína a čtení knihy. Z četby mě však vytrhl telefon. Neznámé číslo.

Obvykle neznámá čísla nezvedám, tentokrát, nevím vlastně proč, jsem ho zvedl. Na druhém konci se ozvala lovkyně pokémonů, která mě skolila v lese. Zavolala, aby se ujistila, že neležím v nemocnici. Aby mohla v klidu usnout. Dodržela tedy své slovo.

Následující ráno mi došlo, že z mého krátkého běžeckého příběhu nakonec možná přece jenom něco vyplývá. Totiž že pokud se člověk vydá po nové cestě, měl by na ní vytrvat. I když bude na jejím začátku krvácet, nebo bude za magora. Protože pokud vytrvá, třeba právě se sluchátky v uších, dočká se odměny. Třeba dechberoucího západu slunce…

A proto by se měl prozpívat až na její konec. To nejlepší má možná teprve před sebou…

Václav Fikar