Možná to znáte. Na YouTube posloucháte skladbu za skladbou, album za albem, a neviditelný algoritmus vám podle vašich poslechových preferencí z poslední doby nabízí další a další podobnou hudbu, což je vlastně báječné.

A tak slyšíte spoustu muziky, na níž jste zrovna naladěni  – muziky všech vrstev kvality: slabší, průměrné i velmi dobré – až najednou zpozorníte. Kápli jste totiž na album, které vás vytrhlo z poslechové letargie.

V mém případě bylo takovým albem „The Regime“ od thrashmetalových mladíků z Toronta, kteří si říkají Centaurus. O existenci této velmi talentované kapely jsem do té chvíle neměl ani tušení.

Nebudu ale ztrácet čas planým tlacháním o kdečem a vrhnu se rovnou na desku. Album začíná intrem, po němž přichází nadějně znějící ostré riffy titulní skladby The Regime. Riffy neklamou tělem – jimi avizovaný thrashový vypalovák skutečně vzplane. Jenže není to jen rychlý nářez v zástupu ostatních. Je to přesně ten typ skladby, u kterého se čím dál víc soustředíte, ladíte uši a bystříte svoji mysl, protože v ní je něco navíc. Něco, co vás přinutí poslouchat soustředěně dál, a tím dát albu potřebný čas i prostor.

A v tomto mém obývákovém vakuu se dějí věci. Následující Beyond the Grave vás vcucne do poloviny osmdesátých let v San Franciscu jako vysavač. V této skladbě slyším vliv staré Metallicy a na okamžik také, v sólu v poslední čtvrtině skladby, i megadethovský majstrštyk Hangar 18. To vše korunuje čistý zpěv Luise Magaye, jehož barva hlasu se pohybuje někde mezi Chuckem Billym (Testament – 70 %) a Jamesem Hetfieldem (30 %) z raného období Metallicy.

A právě barva Magayova hlasu mě velmi baví. Vymyká se tuctům nepříjemně ukřičených a skřehotajících frontmanů dneška, což lze kvitovat jedině s povděkem. Už jen jeho hlasem jsou Centaurus jiní a snadno zapamatovatelní.

Následující Vanguard otevírá zapamatovatelná melodická kytarová linka a po ní je jasné, že pozornost věnovaná tomuto albu není ani v nejmenším ztrátou času, nýbrž že je zcela zasloužená. Nyní už totiž definitivně víme, že mladé kanadské trio Centaurus je nejen velmi talentované, ale zároveň hráčsky i skladatelsky vyzrálé. V tom nás brzy utvrdí gradující balada The Aftermath, která silně připomene baladické skvosty Metallicy.

Kdo miluje atmosféru instrumentálních klenotů The Call of Ktulu či Orion, nebo baladu Welcome Home (Sanitarium), ten si tuto zádumčivě plynoucí skladbu okamžitě oblíbí.

Vzápětí však jako bychom se ocitli u Megadeth. Skladba Beneath The Sands Of Time na mě působí jako píseň z Mustaineovy hlavy. Slušela by jak památným albům Megadeth z přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak i jejich poslednímu „bílému“ albu.

Jenže ona zdobí debut Centauru a výrazně přispívá k tomu, že deska „The Regime“ ční vysoko nad průměrem a že neshnije kdesi v křovinatém kopci thrashové tuctovosti.

Ta skladba je výborná a myslím, že právě v ní mají thrashoví Centaurus koncertní hit. Věřím, že v tomhle mi čas dá za pravdu.

Přichází ale Injustice Is Served. To už si desku talentovaných Toronťanů vysloveně užívám, neboť již bezpečně vím, že album The Regime je velký objev. Stejně jako jeho tvůrci.

Předposlední Fragments Of A Fraud začíná zvolna, aby postupně přešla v svižnější thrash, který graduje melodickým, výborně frázovaným refrénem. A ten se okamžitě zahnízdí v hlavě.

Závěrečná Descension je už jen příjemným ohlédnutím za tímto thrashovým vlakem. Je takovým spokojeným olíznutím prstů po velmi dobrém jídle.

Co dodat závěrem? Za tuctovým obalem alba The Regime se skrývá nejlepší metalový debut roku 2025, alespoň tak to slyším. Skutečně výborná prvotina se zvukem, z níž na mě dýchl duch Metallicy z let 1983–1986 i Megadeth a Testament z jejich osmdesátkové éry. A musím říct, že mi ono silné dýchnutí udělalo opravdu dobře.

O to víc se už těším na druhé album kapely. Držím Kanaďanům palce, aby jím potvrdili, že výborný debut nebyl dílem náhody, ale výsledkem zřejmého talentu, píle a osudového setkání tří mimořádně nadaných muzikantů. Jen doufám, že na dvojku nebudeme čekat třeba čtyři roky.

Václav Fikar