Leden 2026… Venku střídavě sněží a mrzne, leč navzdory teplotám hluboko pod nulou je mým domácím reprákům pořádné horko.

Právě totiž vyšlo oficiálně poslední album Megadeth. Kapely, která mě naučila, že vztek může být tvůrčí síla a že rychlá kytara je někdy lepší než všechny terapie světa. Kapely, která nikdy nebyla hodná, uhlazená a ani snadná. A právě proto je skutečná.

Je mrazivý leden a na gramofonu se mi dokola a dokola točí album kapely, která vznikla ze vzteku, uraženého ega a potřeby dokázat světu, že vyhazov z kapely není konec, ale začátek… Začátek války! Války, kterou rozpoutal Dave Mustaine, jeden z nejlepších riffmasterů metalové historie a chlap, který nikdy neuměl brzdit.

Mustaine… Člověk, kterému život několikrát podkopl nohy, přesto ho nikdy nepřinutil kleknout. Kytarista, kterého před více než 40 lety vykopli z Metallicy. Muž odmítnutý a naštvaný (možná na celý svět) a zároveň posedlý dokonalostí.

Budu upřímný… Jsem rád, že ho tenkrát z Metallicy vyhodili. Kdo ví, kam by směřovala Metallica, kdyby žil a hrál po boku Hetfielda? Ale hlavně… Bez jeho vyhazovu by nevznikla jedna z velkých kapitol metalové historie. Bez křivdy by se nezrodila legenda. A bez legendy by byl náš metalový svět chudší. Zkrátka Megadeth by neexistoval. A neexistovaly by ani tucty skvělých skladeb, které tato kapela postupně přiváděla na svět a s nimiž jsem tak nějak zestárl.

Megadeth jsou tady čtyři dekády, vydali sedmnáct studiových alb, mají za sebou nekonečná turné, rozpadlé sestavy, návraty, pády i vzestupy. A teď? Definitivní tečka! Poslední riff. Poslední slovo. Poslední nota. Avšak žádné nostalgické pohlazení, nýbrž pořádná rána, to mi věřte!

Takže jaké jsou poslední noty z dílny Megadeth? Jak chutná sedmnácté, na věky poslední studiové album legendy?

Deska, která se jmenuje docela obyčejně – Megadeth, se roztáčí zostra. Z repráků zní tradiční megadethovský zvuk a výrazný, snadno zapamatovatelný kytarový riff, okořeněný zahřívacím sólem.

Začátek úvodní skladby působí jako netrpělivé klepání na dveře, které vzápětí někdo s chutí vykopne. A zevnitř vystřelí Tipping Point – skladba, která vás hned od prvního riffu chytí pod krkem. A vy okamžitě pochopíte, že tohle nebude loučení v rukavičkách. Tohle je totiž vzkaz: „Pořád jsme tady. Pořád to umíme. Pořád máme koule. A ještě jednou vás vezmeme s sebou.“

Tipping Point je thrashový kopanec na solar plexus. Je to syrový, do morku kosti poctivý song. Agresivní a ostrý. Právě takový, jaký vždy byl Dave Mustaine. Pokud se má kapela loučit, tak přesně takhle – granátem, nikoliv gerberou.

Následuje I Don’t Care – svižná skladba postavená na zvonivé basové lince a tradičně výborných kytarových sólech, v nichž se oba kytaristé s chutí střídají.

Basa libozvučně zvoní, kytary se řežou a sóla létají vzduchem s lehkostí, jakou si může dovolit kapela, která už dávno nemusí nikomu nic dokazovat.

Jako třetí se na albu nachází Hey God?! Tahle skladba je hit, jasný koncertní tahák. Chytlavý riff se zařezává do hlavy společně s refrénem, který si koleduje o hromadný zpěv publika na koncertech. Hey God?! má přesně tu energii, u které víte, že bude fungovat i za deset let.

Následuje Let There Be Shred – čistokrevná megadethovská thrashovka. Rychlá, ostrá, nakažlivá. Refrén se do vás zakousne a nepustí, takže už po druhém poslechu jsem si ho nahlas zpíval za volantem. Stejně jako refrén následující skladby Puppet Parade.

Puppet Parade je další potenciální hit na rozlučkovém albu. Zvláštní, ale najednou jsem měl pocit, že poslouchám megadethovské „best of“ – jen s tím rozdílem, že tohle je úplně nové album! Na rozlučku dost drzé. A také zatraceně dobré a zábavné.

Největší pecka finálového alba Megadeth ovšem přichází vzápětí. Another Bad Day je spíš „hardrocková“ písnička, kterou ale bez veškerých výčitek doslova žeru.

Ano, Another Bad Day je žrádlo! Opět jednoduchý riff, kolem kterého song plyne houpavým rytmem. Groove, který vám rozhýbe nohy. A zcela nenáročný, přesto bezmála mantrický refrén. Song, který má nejvyšší ambice na přední příčky rockových hitparád. Tohle je metalový hit se vším všudy! A chtěl bych být u toho, až budou fanoušci v halách zpívat společně s Mustainem: Another Bad Day.

Made To Kill a následující Obey The Call vrací eponymní album zpátky do thrashového zákopu. Rychlost, agrese, špinavé pasáže a parádní kytarová sóla. Nebojím se poněkud excentricky dodat: tady slyšíme kytarové masturbace v tom nejlepším slova smyslu.

Dvaatřicet minut od začátku poslechu alba zazní další nečekaný hit – I Am War. Song, u něhož si – jako u několika předešlých skladeb – nejdříve pobrukujete klíčová slova textu a pohupujete se u toho v kolenou, abyste vzápětí zpívali s Mustainem nahlas: „I Am War“.

Tahle skladba je nakažlivá a silná zároveň. Jako když se ohlížíte zpátky a víte, že jste toho zažili fakt hodně – a přitom ničeho nelitujete. Kytary společně skotačí, jako by věděly, že takhle skotačí naposledy. Miluju je – jsou hravé, zábavné, absolutní. I Am War má charisma – stejné jako maskot Megadeth Vic Rattlehead v hořícím bílém obleku na bílém obalu tohoto alba. Metallica vystřelila k výšinám černým albem, Megadeth se loučí albem bílým.

Předposlední song na posledním albu Megadeth se jmenuje The Last Note (Poslední nota) a právě tady se Dave Mustaine, celoživotní srdce i mozek Megadeth, definitivně s fanoušky kapely loučí.

Zpívá například (omlouvám se za případné drobné nedostatky v rychlém překladu vybraných částí textu):

Další reflektor začíná ve tmě slábnout

Ještě jedna klikatá cesta, po níž se nevrátím

Rámus, pro který jsem žil, začíná umírat

A teď je čas, abych se na dlouhou dobu rozloučil

Každá míle, cesta mě unavuje

Každá píseň se mi dostala pod kůži

Struny a zesilovače stále křičí a pláčou

Nemůžu utéct před rotujícími ručičkami času

Poslední noc, než padne ticho…

Poslední akord, který se ozývá skrz tyto zdi..

Poslední opona padá, tichý konec všeho

Teď jsou to jen vzpomínky v mé mysli

Jen slábnoucí světla a jména,

Pokud si ještě někdy zahraju,

Pak nenechte tuto poslední notu nikdy umřít...

Dali mi zlato, dali mi jméno

Ale každá dohoda byla podepsána krví a plameny

Tak tady je moje poslední vůle

Má poslední vůle, můj úšklebek

Přišel jsem, vládl jsem, teď mizím

The Last Note… Už jen ten samotný název bolí – loučícího se Mustainea i fanoušky Megadeth. Samotná skladba však není ubrečená, je svižná a melodická, i když se při poslechu Mustainových slov dýchá tak nějak pomaleji. Vždyť Dave, jemuž letos v září bude 65 let, právě tady bilancuje. Spouští oponu. A vy si uvědomíte, kolik let s námi jeho hudba šla. A kolik období přežila.

Touhle písní s velmi chytlavým refrénem by deska klidně mohla skončit. A vlastně by se tak mohlo jmenovat i celé bílé album – The Last Note.

Jenže za „poslední notou“ se skrývá ještě jeden song. Desku uzavírá možná nejdiskutovanější položka na seznamu skladeb – cover Ride The Lightning z druhého alba Metallicy (1984), pod níž je Dave Mustaine historicky podepsaný jako spoluautor. Zařazení této písně na rozlučkovou desku Megadeth část fanoušků kritizuje, jiní si slavnou píseň Metallicy v Mustainově podání naopak užívají.

Patřím k těm druhým. Ride The Lightning tady zní hutně a velmi dobře. Ano, jsme zvyklí na Hetfieldův hlas, ale megadethovský cover mě nijak neuráží – naopak. Slyšet tuhle čtyřicet let starou skladbu v Mustainově podání – na úplném konci jeho kariéry – má symboliku, která prostě funguje.

Nyní však to důležité. Poslední album legendárních Megadeth mě baví. Je výborné! Chytlo mě způsobem, že jsem si ho během prvního týdne od vydání pustil hned šestkrát. Drží pohromadě, má energii, nápady, melodii, tah na bránu a chuť. Je nekomplikované, přímočaré, plné brilantních kytarových sól a – jako bonus navíc – přináší několik opravdu silných metalových hitů.

Nebaví mě však jen jako posluchače. Ono se mě přímo dotýká. Připomíná mi, proč jsem kdysi dávno, v polovině osmdesátek, propadl metalu. Proč jsem si pouštěl šumící kazety dnes legendárních metalových kapel, tehdy však začínajících, pořád dokola. A proč některé riffy nosím v hlavě celý svůj život, i když jsem část svého života nosil sako a kravatu.

Megadeth se loučí, protože se loučí jeho šéf – kontroverzní umělec, kytarový génius Dave Mustaine. Avšak není to rozlučka plná slz a nostalgie. Je to rozlučka se vztyčeným prostředníčkem.

Musím přiznat, že po prvním poslechu alba jsem si řekl: Jo, dobrý. To je docela dobrý.

Po druhém poslechu už jsem sám sebe opravoval: Sakra… To je hodně dobrý.

A od čtvrtého poslechu už vím, že Megadeth končí svůj dlouhý příběh zatraceně velkou věcí. Neloučí se se sklopenou hlavou, jejich poslední noty totiž nezapadnou. Megadeth nahráli a vydali svoji poslední desku, která se nebude jen tiše připomínat – ona se bude pouštět nahlas. Je to deska, která nezmizí v archívech. Tohle je deska, která se bude stále točit, i když přijde blackout.

Poslední akord Megadeth dozněl. Jednou, až se bude psát historie thrash metalu, bude u kapitoly věnované tomuto albu stát jediná věta. Možná tato: Takhle se v roce 2026 loučili Megadeth. 🤘

PS: Rok 2026 teprve začíná a jistě přinese spoustu výborných alb. Přesto si už teď troufám tvrdit jedno: finálové album končících Megadeth zamíří v letošních žebříčcích hodně vysoko. A nebude to kvůli parádnímu obalu.

Václav Fikar, Seventh Riff

Megadeth – Megadeth

Datum vydání: 23. ledna 2026 u BLKIIBLK (Tradecraft/Frontiers)

Producent: Dave Mustaine & Chris Rakestraw

Skladby na albu:

1. Tipping Point

2. I Don’t Care

3. Hey God?!

4. Let There Be Shred

5. Puppet Parade

6. Another Bad Day

7. Made to Kill

8. Obey the Call

9. I Am War

10. The Last Note

11. Ride The Lightning (Bonus Track)