Příběh ranního běžce
Jak jsem o sobě nejednou napsal, jsem požitkář. Požitkář života. Jako zrozenec ve vzdušném znamení, jemuž vládne bohyně smyslnosti a lásky, snad ani nemohu být jiný.
A jako požitkář vyrážím vstříc všelijakým krásným příběhům, které píše náš krátký život, z nichž pak někdy, pakliže jsou pozoruhodné, bláznivé či svým obsahem a formou výjimečné, čerpám do svých povídek a knih.
Jeden takový mikro příběh, jemuž jsem však nešel nijak naproti a o nějž jsem vážně nestál, jsem zažil brzy ráno v prázdných ulicích Chebu. Při tichém běhu mezi svítícími lampami jsem u budovy Západočeského divadla potkal živého tvora. Věřte, nebo ne – lišku! Skutečnou, poctivě zrzavou lišku! U divadla v centru města!
A protože kmotra liška se nehodlala běžci uhnout a cupitala slepě vpřed, uhnul jsem já. Z chodníku na trávník vedle u stromu. Mokrý a kluzký po dvou dnech dešťů. Ale současně i trávník pokálený od psů.
Ano! Při uhýbacím manévru v běhu jsem do jednoho šlápl. A při hlasitém zakletí a současně rychlém ohlédnutí za liškou, abych se přesvědčil, že se mi v centru města nezdála, pak i uklouzl. A na trávníku po dešti se posadil do vedlejšího ee. Z ranní pětky v šest (běh na pět kilometrů v šest ráno) jsem domů přiběhl jako po…
Inu, běžecký mikro příběh, kterému jsem však tentokrát nešel naproti, ale možná díky tomu budu mít štěstí. A možná bych mohl začít pracovat na knize běžeckých zážitků. A nebo na jiné? Co myslíte?
Václav Fikar
Komentář