Na nedávném dětském sportovním dni, plném hlasitého skandování, jsem si nemohl nevzpomenout na vlastní účast v podobných sportovních kláních. Tváří v tvář fandícím dětem se mi vybavily hned tři roky letního “táborování” v Bečově nad Teplou. Ve vile Komtesa, která byla postavena roku 1928 komtesou Eleonorou Camillou Marií Henriette Beaufort-Spontin ve stylu alpské architektury. Jako její letní sídlo.

V 80. letech minulého století ale Komtesa nebyla letním sídlem ani Beaufort-Spontinů, dokonce ani Lobkowiczů, kteří ji získali během 2. světové války, nýbrž odborářů. A tím také jejich dětí. Časy už byly takové a rekreační středisko Komtesa žilo bílými nátělníky, červenými trenýrkami a křikem dětí základních škol. A tedy i křikem mým.

Nááá-zdar!

Jak jsem nesnášel ranní rozcvičky a večerní nástupy pod táborovou vlajkou na okraji lesa, tak jsem miloval sportovní den, v němž se “na život a na smrt” utkali Komtesáci (tedy my, děti rodičů pracujících v Sokolovských strojírnách) se Stasisáky (druhý tábor odkudsi od řeky – děti rodičů pracujících v podniku Stasis) .

Během Velkého sportovního dne, který se konal na konci třítýdenního táborového pobytu, se hřiště v Bečově nad Teplou proměnilo v arénu krvavých řeží mezi dvěma nepřátelskými tábory. Proměnilo se v místní koloseum, které hostilo gladiátorské hry pionýrských šátků, složené z několika atletických disciplín a nakonec velkého fotbalového utkání.

Nááá-zdar!

Jak jsem nesnášel večerní nástupy pod táborovou vlajkou u Komtesy, tak jsem miloval nástupy pod táborovou vlajkou do “bečovského kolosea”. Nástupy na hřiště totiž nebyly pro každého. Týkaly se jen vybraných sportovců, kteří v předchozích dnech prokázali vysokou sportovní výkonnost a fyzickou i psychickou odolnost. Ostatní děti zaujaly místa v hledišti.

“Barvy, laky, fermeže, Komtesa vám nařeže!” řvaly naše holky, až je bolelo v krcích. Řvaly, aby se nás soupeř bál. Aby se z nás podělal strachy.

Tímto pokřikem nás vyprovázely do zápasnické arény s vírou, že nás večer po celodenním boji obejmou živé a zdravé. Že s námi po večeři oslaví velké vítězství. “Barvy, laky, fermeže, Komtesa vám nařeže!” řvaly, až je muselo být slyšet v Horním Slavkově i Toužimi.

Jenomže Stasisáci měli pro strach uděláno, a tak my, Komtesáci, jsme jim nikdy nenařezali. Právě naopak. Vždycky nás předběhli, přehodili, přeskočili i přestříleli. Vždycky nás přejeli. V atletických disciplínách i ve fotbale. Naše holky nám fandily, co jim hrdla stačila, ale jejich holky zkrátka ječely víc.

Vila Komtesa. Původně letní sídlo šlechticů, později například rekreační zařízení ROH. Foto Václav Fikar

Dobře si vzpomínám na prázdniny mezi sedmou a osmou třídou. Byl to můj již třetí letní tábor na Komtese v řadě. A zároveň poslední. Zatímco na předchozích dvou jsem při Velkých sportovních dnech sbíral hlavně zkušenosti a mezi staršími kluky v aréně se učil používat ramena a být tvrdý, tentokrát jsem dozrál. Dozrál ve vůdce. V kluka, který vedl Komtesáky do bitvy proti Stasisákům. Táboroví vedoucí ze mě udělali kapitána sportovního výběru Komtesy.

Večer před Velkým sportovním dnem, když jsem seděl na schodech před vilou (rekreačním zařízením ROH), za mnou přišla Martinka Truhlářová. Ta modrooká culíkatá pionýrka, která šla po prázdninách do 7. třídy, mi přinesla psaníčko na linkovaném papíře, vytrženém ze sešitu. Způsobem úměrným věku mi v něm vyznala lásku. Vpravo dole pod řádky nakreslila velké srdce, které vybarvila propiskou. Vlastně byla odvážnou pionýrkou, jak mi došlo o pár let později, protože zamilované psaníčko mi neposlala po kamarádce, jak holky v jejím věku dělávaly, ale přinesla ho sama.

Posadila se vedle mě na třetí schod, ze kterého jsme se dívali do tmy lesa, než nás vedoucí zahnala na barák. Nepamatuji si, o čem, nebo jestli vůbec jsme si povídali. Pamatuji si ale, co mi řekla na konec. Že když vyhrajeme, dá mi pusu.

Druhý den vedl Komtesu do bitvy nejodhodlanější kapitán v její historii. Nikdy potom už jsem se neporval o pusu holky tak jako ve třinácti letech o pusu culíkaté Martinky.

I když sprint nebyl mojí oblíbenou disciplínou, doběhl jsem na šedesát metrů druhý! Na dlouhé trati (čtyři kolečka kolem hřiště) jsem zvítězil, vzápětí hodil druhý nejdelší hod kriketovým míčkem a ve skoku do dálky jsem skončil třetí. Fotbalový zápas mezi Komtesou a Stasisem vůbec poprvé v historii skončil remízou – 4:4. Vstřelil jsem dva góly, na třetí přihrál a mohutně odstrčil kapitána Stasisáků, když do mě provokativně strkal. I když byl o půl hlavy vyšší a zřejmě již tři roky se holil, strčil jsem do něj tak, až upadl. A pak mu pohrozil, ať si “dá bacha”.

V součtu jednotlivých výsledků celého sportovního dne jsme opět prohráli, ale lepší výsledek se Stasisáky Komtesa ve druhé polovině 80. let neudělala. Při večerním nástupu pod táborovou vlajkou na okraji lesa nás vedoucí chválili. Ve výčtu jmen hrdinů dne zaznělo jako první jméno kapitána. Moje jméno!

Martinka Truhlářová mi pak dala pěknou pusu, až jsem zčervenal, a za dva dny tábor skončil. Od té doby už jsem ji neviděl, i když jsme si ještě chvíli psali. Její psaníčko se srdcem vybarveným propiskou mi však ještě asi tři roky leželo doma v šuplíku.

Od té doby jsem však neviděl ani Komtesu, přestože v Bečově jsem byl mnohokrát. Až vloni v červnu. Ihned jsem ji poznal a nostalgicky si připomněl skandování: “Barvy, laky, fermeže, Komtesa vám nařeže!” Zpustlá za drátěným plotem, pod kterým jsem se jako uličník protáhl, abych si ji zblízka vyfotil, působila smutně. Bohužel. Stála nad městem sešlá, dobou opuštěná.

Radost jsem měl alespoň z ještěrky, kterou jsem u vily zpozoroval. V 80. letech totiž bývalo u Komtesy ještěrek dost. Vyhřívaly se na prosluněných schodech i jinde. A tato jako by ctila kontinuitu, jako by byla pojítkem mezi tím, co bylo dřív a co je dnes.

“Barvy, laky, fermeže, Komtesa vám nařeže!”

Ne, Komtesa nikdy nikomu nenařezala a nikdy už nenařeže. Věřím ale, že tato krásná dřevěná vila nad Bečovem opět začne žít. Držím palce nadšencům, kteří ji nyní zachraňují a postupně rekonstruují, aby se jejich dílo co nejdříve podařilo. Abych tam někdy mohl znovu prožít třeba jen jeden prodloužený víkend. 🙂

Václav Fikar