Být tátou není těžké. Být pracujícím tátou, bezchybně pečujícím o roztržitého syna, už ale těžké je. Tedy jste-li pracovně vytížený tak, že vám práce ubírá velkou část z kapacity paměťové karty v hlavě, a přitom vám na výchově syna velmi záleží. Nepozorný táta totiž při nejlepší vůli není tátou bezchybným. A vychovat z roztržitého syna zodpovědného chlapa se mu možná nikdy nepodaří. Nebo ano?

Pondělí

První den našeho několikadenního samotářského soužití začal v půl sedmé ráno běžnou přípravou do školy. Kuchyně, koupelna, oblékání. Synovu ranní činnost jsem vahou rodičovské autority usměrňoval jen minimálně. Věřím totiž, že liberálním přístupem utužuji vzájemné pouto partnerské rovnováhy a chlapského kamarádství. Koneckonců můj osmiletý syn zvládl IQ test pro starší děti se skórem 142, a tak ranní hodinka pro nás nebude představovat žádný problém, ujišťoval jsem se při přípravě snídaně. A skutečně ho nepředstavovala. Až do okamžiku, kdy ze školy přinesl poznámku, že mu v penálu chybí ořezané tužky a kružítko.

Pochopitelně mi zápisem v žákajdě neudělal radost, i když v ní zářily ještě dvě jedničky ž češtiny a angličtiny. Ráno u snídaně jsem mu totiž připomínal jen jedinou věc – zkontrolovat penál. Jasně, kdybych zrovna nemusel dokončit text do redakce, zkontroloval bych ho sám. Ale termíny jsou termíny, a tak jsem vsadil na synovu zodpovědnost, což se tentokrát nevyplatilo…

Při nutném pokárání se syn rozesmál. Když smutně klopil oči, všiml si, že má na nohách každou ponožku jinou. Uf!

Úterý

Takže penál a ponožky, soustředil jsem se ráno. Zatímco snídal, zkontroloval jsem mu oblečení od hlavy až k patě. A udělal jsem dobře, protože na tričku jsem objevil malý flek od čokolády, a tak jsem ho poslal převléct. Cestou do školy jsme si povídali o hvězdách. Tedy povídali… Syn mě podrobil náročnému kvízu z oblasti astronomie, což si mohl odpustit. Zjistil jsem totiž, že o hvězdách ví momentálně víc než já.

Z galaxií a rotací vesmírných těles se mi točila hlava až do okamžiku, kdy ze školy přinesl druhou poznámku. Totiž že do školy nepřinesl domácí úkol z geometrie.

Samozřejmě, že mi poznámkou v žákajdě neudělal radost, protože předchozího večera jsem se ho ptal, jestli ve škole dostali domácí úkol. Jasně, zkontroloval bych mu úkolníček sám, jenže… Zrovna mi to tak krásně psalo a já si nechtěl trhat nit. A tak jsem po včerejším pokárání vsadil na jeho zodpovědnost.

Při kárání se syn rozesmál. Když smutně klopil oči, všiml si, že mám na nohách každou ponožku jinou. Obě sice černé, jednu z nich však s šedivým lemem. No, ještě, že jsem se nikde nevyzouval. Uf!

Středa

„Víš, co? Dnes už na nic nezapomeneme,“ plácli jsme si nad stolem, když jsme baštili toasty. Káva, mléko, hygiena, oblečení, ještě jednou kontrola úkolníčku i penálu. Protože jsme spali o čtvrt hodiny déle než obvykle, vše muselo být rychle. Čas nás tlačil. Honem autem do školy, a pak do Ostrova. Tentokrát žádný problém.

Až do okamžiku, kdy jsem deset minut před začátkem tiskovky, kterou jsem moderoval, podal ruku řediteli společnosti, pro kterou jsem ji moderoval. „Máte sako naruby,“ upozornil mě taktním pošeptáním při podání ruky. „Aha, tak teď už lépe rozumím tomu, proč si mě ve Varyádě tak zarputile všímal nenápadný detektiv,“ vzpomněl jsem si na nákup svačiny v karlovarském obchodním centru. To má člověk z toho, když nestíhá a doobléká se v autě. No, snad mě měl jen za milého výstředníka.

Odpoledne mě rozbolela hlava. Podobně jako mého syna, kterého už však bolela ve škole. Doma jsme totiž zapomněli jeho brýle. Uf!

Čtvrtek

Liberální výchově jsem dal vale. Konečně jsem chtěl den bez zápisů v žákovské knížce nebo bez zapomenutých brýlí. A také den bez trapasů. Proto u nás od rána panovala věcná přísnost. Během pobíhání mezi kuchyní, koupelnou a pokojíkem jsem kontroloval vše, na co jsem si jen dokázal vzpomenout. Tentokrát jsem dokonce dohlédl i na česání, což se ukázalo jako prozíravé. Do koupelny jsem přišel akorát včas, neboť syn právě experimentoval. S dlaněmi plnými gelu si na hlavě modeloval něco mezi dredy, hřeby a větvemi borovic.

„Bože, co si to tam vytváříš?“ udělal jsem jeho kadeřnickým choutkám přítrž. To by mi tak ještě chybělo, aby v týdnu sběru poznámek přišel do školy s extravagantním účesem jako anarchistický bohém na protestní vlně.

Nakonec, po patnácti minutách mravenčí důslednosti, jsem ale musel konstatovat, že tentokrát už mám vše pevně v rukou. Pod úplnou kontrolou. A měl jsem. Tři jedničky v žákajdě a žádná poznámka. Nemohl jsem mít větší radost. Jen kluk ji se mnou nesdílel. Ve škole měl hlad. Doma na kuchyňské lince jsme totiž zapomněli připravenou svačinu. Uf!

Pátek

Penál, ponožky, brýle, svačina… Seznam věcí, na které jsem se soustředil víc než na jiné, se během týdne pěkně rozrostl. Vypuštění syna do světa, rozumějte do školy, jsem na konci pracovního týdne pojal s razancí armádního generála. Strohý zvýšený hlas a jednoduché rozkazy. Díky nim mohl v 7.30 vypochodovat perfektně připravený. Tentokrát ovšem sám, protože já musel být už o půl hodiny dřív v redakci. Ještě, že nás čekal další parádní letní den.

Když se vrátil ze školy, editoval jsem fotografie. Za kliku vzal ve veselé náladě, k mému úžasu však do dveří vkročil s holinami na nohou.

„Počkej… Ty máš na nohou holiny?“ podíval jsem se pro jistotu z otevřeného okna, za kterým pražilo slunce. „Já nevím. Asi jsem se ráno nechtěl natahovat po sandálech,“ odpověděl upřímně. Do školy i ze školy šel tedy jako exot – v holinách. Uf!

A pak mi podal žákovskou. Se dvěma jedničkami a poznámkou, že neměl přezůvky na tělocvik. Uf!

Nedalo se nic dělat, museli jsme si v klidu promluvit. Vážně promluvit. O velké životní zodpovědnosti, kterou na sebe velcí chlapi berou. O zodpovědnosti za své chování, rozhodování a za své věci. O zodpovědnosti, které by se mohl ode mě učit.

Crrrrr, přerušil nás zvonek u dveří. „Dobrý den, zapomněl jste si na chodbě klíče. Jsou to vaše klíče?“ podávala mi sousedka zvonící svazek mé zodpovědnosti. Uf!

Václav Fikar