Další z mých pracovních reportáží mě zavedla na stopu „osamělého města“. Abych věděl, o čem píšu, na vlastní kůži jsem vyzkoušel internetové seznamky. A zjistil jedno. Najít partnera přes seznamku chce moře trpělivosti a nakonec i ranec štěstí.

K hledání vhodného protějšku jsem přistoupil maximálně zodpovědně. Vygůgloval jsem čtyři seznamovací weby s nejvyšším počtem inzerátů z Karlových Varů, a pak se pro ně nechal vyfotit.

Hned potom jsem se v dotaznících uvážlivě popsal a svou nezadanou existenci odentroval do světa osamělých duší. Vážené dámy, jsem tady. A protože jsem jenom váš, tak honem, hrrr na mě. Mám málo času.

Jenže první čtyři dny a nic. Žádný vzkaz, natož pozvání na kafe. Až pátý den od uveřejnění inzerátu jsem se dočkal. Ve schránce na Známost.cz mi přistál první vzkaz. Zaujal jsem sedmadvacetiletého Martina.

„Ahojky, ty asi budeš pěkný čertisko, viď?“ těšil se Martin. A přiložil smajlíka.

Lekl jsem se tak, až jsem se praštil do hlavy o zeď za sebou a převrhl polívku do klávesnice.

A himl, zvedal jsem se ze země. Co teď?

Kontrola profilu ukázala, že jsem inzerát vložil do správné rubriky „On hledá ji“, a proto jsem Martina protáhl dylýtem. A vzápětí propadl skepsi. Cožpak sedmatřicetiletý nekuřák nenajde v Karlových Varech vhodný protějšek?

Ale jo, najde, řekl jsem si. Po týdnu bez odpovědi jsem pasivní čekání vyměnil za iniciativu. Oslovil jsem jedenadvacetiletou Janču. Hledala přítulné koťátko, které se rádo nechá rozmazlovat.

To jsem přece já, poznal jsem se. Rychle jsem naformuloval vtipnou odpověď a odeslal ji. Bez odezvy. Proto jsem napsal také jedenatřicetileté Hedvice. Hledá vztah na vždy. Takový já sice nehledal, ale kdoví. Tentokrát jsem čtvrt hodiny potil seriozní odpověď. Bez odezvy.

Osmnáctiletou Mirku jsem vynechal, stejně jako třiapadesátiletou Evu. Dvaadvacetiletá Veronika ale ví, že existuju. A v systému mě zaujala i pětatřicetiletá Simona. Nemám prý všechny házet do jednoho pytle. Neházím. A tak jsem dal dohromady nové originální odpovědi a oběma je odeslal. V obou případech bez odezvy.

Utekl týden a pořád nic. Proto jsem klikl na fotku osmatřicetileté Mony. Hledala muže, který je schopný, inteligentní, rozumný, rozvážný, zodpovědný, abstinent, zručný, neochlupený, voňavý, umí vařit, rád žehlí, má vlastní byt a je zábavný. Výměnou nabízí frigiditu a praní. Tak tu jsem přeskočil. Přece jenom mám nějaké mouchy.

Konečně! Osmý den mi ve schránce přistál druhý vzkaz. Ale… Přilétl z Nového Bydžova od ženy, která ani trochu nebyla můj typ.

Až devátý den se mé skóre vylepšilo. Seznamovací síť Badoo, kterou jsem do té chvíle považoval za pochybnou, mi sdělila, že hned sedm žen sjíždělo můj profil. A že přemýšlí o setkání se mnou. Většinou ale takové, které nebyly mým typem.

Desátý den mi statistika ukázala, že můj profil studovalo už šestnáct osamocených duší. A ručička na barometru popularity u žen se z úrovně velmi nízká okamžitě vyšplhala na vysoká. Fajn, ale kde je žena pro mě?

Ozvala se sama. Už následující den. A nejen to. Aplikace internetové seznamky nás vyhodnotila jako dvojici s „vysokou vzájemnou přitažlivostí“. Podobně jako počítač v komedii Hodíme se k sobě, miláčku?

Tím okamžikem pro mě testování internetových seznamek skončilo. Nezbývalo, než o sedm let mladší dotyčnou pozvat na kafe a vysvětlit jí, co a kvůli čemu jsem tohle celé podnikal. Zůstanou z nás kamarádi.

Václav Fikar