Záříjové vydání Radničních listů Chebu přináší mimo jiné rozhovor, který jsem poskytl Simoně Liptákové v červenci. Samotný rozhovor byl velmi příjemný a trval přes dvě hodiny.

Hovořili jsme o mnoha věcech, otázky mluvčí chebské radnice směřovaly do řady oblastí života. Magazín však není nafukovací a počet stránech je limitovaný, takže v otištěném rozhovoru se dočtete pouze část z toho, o čem jsme hovořili.

Pakliže máte zájem, zde je přepis rozhovoru.

Mám rád všechny odstíny humoru

Chebský rodák Václav Fikar je spisovatel, bloger, fotograf, rybář, běžec, milovník přírody, autor osmi knih a bezpočtu fejetonů. Je také otcem dvou dospělých dětí a žije ve spokojeném vztahu. Jeho dosud poslední kniha Drahoušek na česneku se dostala do širší nominace na prestižní literární cenu Magnesia Litera 2025 v kategorii Humoristická literatura. A protože humor je kořením Vaškova života, i náš rozhovor se nesl v tomto duchu.

Vašku, pojď zavzpomínat na své dětství.

Narodil jsem se 17. října 1973 v Podhradu. Tehdejší Podhrad byla vesnice a právě tam jsem prožíval své radostné dětství. S partou kluků a holek jsme celé dny lítali venku mezi Podhradem a Všeboří. Byl to čas malin nezralých, kdy na zahradách kokrhali kohouti a sousedům jsme říkali teto a strejdo.

Můj táta byl rybář a k vodě mě brával již od mých pěti let. V osmi letech jsem udělal zkoušky a stal se členem Českého rybářského svazu.

Jednoho dne se ale mojí mámě zachtělo moderního života, a tak jsme se odstěhovali od slepic a králíků na Skalku, kde se právě dokončovalo supermoderní sídliště. Tam jsem nastoupil do 1. třídy a začala se psát další kapitola mého dětství.

Jak vypadala?

Jako všestranné dítě jsem se zapojil do všech možných zájmových kroužků. Zapsal jsem se i do literárně-dramatického. Své literární i herecké schopnosti jsem chtěl dát na odiv celému světu. Proč jsem se ale nakonec nestal hercem, to popisuji v knize Drahoušek na česneku – v povídce Jemu rohy nesluší. Samozřejmě s literární nadsázkou.

Jako správný kluk z vesnice jsem taky miloval fotbal. Od 3. třídy jsem chodil do fotbalové přípravky RH Cheb a od páté do sportovní třídy se zaměřením na fotbal. Dokonce jsem byl v našem mančaftu kapitánem. A nejen to, trenér Jiří Vaňura ze mě udělal i týmového kronikáře.

Český jazyk, zejména sloh, mě vždycky bavil. V 6. třídě jsem s textem ke Dni požárníků prošel přes všechna kola až do celostátního, kde jsem skončil druhý. A z Prahy mi do Chebu poslali cenu – knihu Timur a jeho parta. Ona byla prvním oficiálním oceněním mého literárního talentu. A hned poté přišla puberta…

Tvoje vystudovaná profese je ale na hony vzdálená té, které ses po dlouhá léta věnoval.

Vystudoval jsem Střední hotelovou školu v Mariánských Lázních, což tehdy byla výběrová škola. Pokud jste v osmičce neměli vyznamenání, vůbec vás nepustili k přijímačkám. V mém ročníku se ke studiu na SHŠ hlásilo astronomických 1200 žáků z celých Čech, škola jich ale přijímala jen něco málo přes 90.

Na střední jsem prožil čtyři skvělé roky, které se potkaly se sametovou revolucí. Ve druháku jsem založil metalovou kapelu, kvůli které jsem zanechal fotbalu.

Náš svět se začal rychle měnit a já začal žít bohémsky. Docházelo také k privatizací médií, rodila se svobodná žurnalistka. V Chebu byl zprivatizovaný legendární týdeník Hraničář a místo něj se objevil Chebský deník. A tam hledali sportovního redaktora.

Ve dvoukolovém výběrovém řízení jsem byl vybraný ze 13 uchazečů do úzkého finále, kde jsem se „utkal“ se stejně starým Danem Častvajem, pozdějším známým publicistou a novinářem. Nakonec ukázali na mě.

Redakci tehdy šéfovala Martina Kuželová a musím říct, že tenkrát byla v deníku velmi silná redakce, plná známých osobností. Mými kolegy byli Martin Stolař, Jitka Sluková, Jitka Dolanská, Luboš Vedral, Ivo Chrástecký, Petr Novotný, Zita Nidlová…

Nejprve jsme měli zázemí ve Špalíčku, následně jsme se přemístili do moderních kanceláří – tam, kde je dnes restaurace Monika. Tenkrát jsme si připadali, že jsme opticky přešli do velkého amerického mediálního světa. Seděli jsme v prosklených kancelářích, kde na nás přes velká výkladní okna bylo vidět z ústředního chebského bulváru – pěší zóny. A nadšeně jsme psali.

V průběhu následujících dvaceti let jsem prošel řadou různých médií. Moc rád vzpomínám na osm let v Karlových Varech, kde jsem byl vedoucím redaktorem publicistického krajského týdeníku Sedmička Mladé fronty a poté jsem pracoval v agentuře Media a byl šéfredaktorem Krajských listů Karlovarského kraje.

Po dvaceti letech v branži ale přišlo profesní vyhoření, podnícené také osobním kritickým vnímáním proměny žurnalistiky. A tak jsem svět médií před deseti lety opustil.

Vašku, jsi známý svou vášní k rybaření. Představ nám svůj rybářský svět.

To by bylo dlouhé povídání… Vyrostl jsem na břehu Jesenice. Když táta přinesl domů štiku a s velkým zaujetím o ní vyprávěl, měl jsem oči na vrch hlavy. Pro malého kluka bylo jeho vyprávění dobrodružstvím a tehdy se ze mě stal rybář.

Postupem času jsem dvě své největší vášně – psaní a rybaření – spojil a začal psát povídky do rybářských časopisů. To byly devadesátky, doba ještě před internetem, kdy se články a fotky neposílaly e-mailem, ale poštou. V obálce.

Co bylo dál?

Díky žurnalistice jsem objevil kouzlo a sílu fejetonů, které se nejvíce potkávají s mojí náturou. Miluji všechny odstíny humoru.

Abych však jimi mohl bavit čtenáře, nesmím se brát vážně. A aby čtenář z mých příběhů cítil vůni trávy, slyšel šplouchání vln, vnímal krásu ženského těla a celou tu pozemskou nádheru, musím to především umět vnímat já sám. Tak nějak jsem postupně napsal osm knih. A někde mezi tím studoval Fakultu životního prostředí na ČZU, odtamtud mě ale vyhodili.

Tvá poslední kniha Drahoušek na česneku se dočkala velkého úspěchu.

Drahoušek na česneku byla odbornou porotou zařazena do širší nominace na cenu Magnesia Litera 2025 v kategorii Humoristická literatura. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem v mírném šoku.

Zároveň jsem ale nominaci vnímal jako ocenění mé dosavadní literární práce a jejího zrání. Kniha obsahuje černobílé perokresby, jejich autorem je můj syn Václav, který tvoří pod uměleckým pseudonymem Vincent. Takže ta radost byla dvojnásobná.

Od té doby jsem v jakési tvůrčí euforii. Právě jsem dokončil novou knihu, k tomu jinou knihu rozepsal a užívám si každého okamžiku.

Jak moc vnímáš realitu všedního života?

Jestli máš na mysli dění v našem městě, tak vnímám vše, co se děje. Často cestuji po ČR a všude mluvím se spoustou lidí. Mám přehled o městě, celém regionu i Česku. I když naše město Cheb má svá bolavá místa, asi jako všechna města, je atraktivní, kulturní, je bohaté na pozoruhodnou historii a má svého genia loci, který dal vyrůst velkým osobnostem. Mám své město hluboko v srdci.

Simona Liptáková