Křídla zimní Ohře 1.

Datum publikace: 17-02-2023, 18:49 v Zaostřeno na ptáky.

Pojďte se mnou kolem Ohře, projdeme se po březích, mrkneme se na zobáky, na vodě i na větvích.

Snad mi autor Rozmarýnku promine, že jsem si pro úvod dalšího dílu z cyklu ptačích fotoblogů dovolil modifikovat část jeho textu. Ale ona úprava mě napadla jako blesk z čistého nebe, když jsem fotografoval volavky na březích horního toku Ohře.

A nejen je. Na přelomu ledna a února jsem na několika kilometrech pod Chebem vyfotil přes deset ptačích druhů, které tráví zimu daleko od teplých krajů. Zdokumentoval jsem některé z ptačích druhů, které tady mrznou s námi. Na vodě a u vody.

Volavky. Ptačí kolohnáti

Jsou to takoví ptačí kolohnáti. Dlouhé kostěnné nohy, dlouhý krk i zobák.

Jsou trochu jako čápi, přesto ale jiní.

Jsou trochu jako jeřábi, přesto však úplně jiní.

A jsou trochu jako zmoklé slepice, když stojí nehybně na vartě.

Volavky. Velmi plaché majáky v řekách a na lukách kolem nich.

*Volavka popelavá. Nejvyšší pták, kterého můžeme v zimě u Ohře spatřit.*

Volavka je největším z ptáků, kteří s námi mrznou ve zdejších končinách. Zůstává zde, pokud všechny vody nezamrznou. Zamrznou-li, letí jinam. Horní tok Ohře však zamrzá jen zcela výjimečně, proto potkat zde v zimě volavku je relativně jednoduché.

Volavka je vysoký štíhlý pták, kterého ovšem není úplně snadné kvalitně vyfotit. Je totiž velmi opatrná i plachá. I když dřímá na větvi jako vycpanina, zůstává bdělá a ostražitá. Neustále pozoruje okolí a málokdy nechá přiblížit člověka k sobě na méně než třicet metrů.

*Volavka bílá brodí mělčinou a hledá v ní něco do zobáku.*

Volavky se živí výhradně živočišnou potravou. Drobnými bobulemi, šťavnatými jablky ani rákosovým listím tyto masožravce opravdu nepohostíme.

Jejich hlavní potravou jsou ryby, které loví v mělkých vodách. Proto patří mezi ptáky, které rybáři nemají rádi.

Žerou ale i žáby, ještěrky, nebo na polích a lukách hraboše a myši. Volavky jsou zkrátka predátoři. A jsou úspěšní predátoři, protože jejich populace je na vzestupu. Za posledních třicet let se jejich počet v Česku ztrojnásobil.

*Volavka popelavá špacíruje po louce. I když půda na začátku února byla ještě promrzlá, volavka číhala na hlodavce.*

*A k mému překvapení byla úspěšná. Během patnácti minut našla a zblajzla dvě myši.*

*Možná i proto, že na původním místě měla konkurenci. Volavku bílou.*

Volavka je nezaměnitelná s jinými ptáky. Vzhledem i siluetou za letu, pro níž je typický prohnutý krk.

U lávky přes Ohři jsem potkal další volavku. Již čtvrtou na pouhém půl kilometru. Také ona číhala na hlodavce, přestože jen o pár metrů vedle teče řeka. Že by hrabošů na pastvině bylo víc než ryb v řece?

*Dovolila mi pořídit snímek ze vzdálenosti asi čtyřiceti metrů, pak ale vzala do zaječích.*

Jak už jsem uvedl výše, volavky si člověka k tělu nepustí. Jsou opravdu velmi plaché. A snad právě proto je pro mě jejich fotografování věčnou výzvou a příjemnou adrenalinovou disciplínou zároveň. Přestože se jedná o časově náročnější fotografování, chodím jim vstříc.

*Jedna odlétla, druhá se chystala přistát o třicet metrů vedle.*

*Volavka bílá jako kdyby byla notou na lince v “notovém sešitě”, načrtnutém letadly. Fotografie, které si velmi cením.*

Kmotra lyska

Zatímco vysoké volavky se objektivu vyhýbaly, kmotra lyska byla jiné povahy než všechny volavky v lokalitě dohromady. Připlavala blíž za neustálého pokyvování hlavou dopředu a dozadu, jako by poslouchala rytmický hip hop.

Potom po mně hodila očkem a začala mi pózovat. Postupně mi ukázala oba profily i charakteristický bílý štítek na čele.

*Tatáž lyska o den později. V zrcadle hladiny.*

Lysku, která se mi dávala všanc, pozorovala z větve modřínu černobílá straka. Co se jí asi honilo hlavou? Zaujal ji odlesk čočky mého objektivu ve slunečném odpoledni, nebo záviděla lysce možnost brouzdat hladinu Ohře a předvádět se?

Přemýšlela, jaké to je být fotografem? Jaké by asi bylo mačkat zobákem spouť a fotit lidi? Anebo pořídit si selfíčko s nějakým blyštivým předmětem, který někde sebrala?

*Straka obecná je kolem Ohře, hlavně pak u měst a vesnic, běžný druh.*

Straka patří mezi krkavcovité. A jako většina krkavcovitých ptáků je mimořádně inteligentní. Poměr jejího mozku k tělu je podobný jako poměr mozku a těla u lidoopů, nebo mořských kytovců.

*Sedm strak, které sdílejí stejné patro hotelového stromu s poštolkou.*

Straky vskutku nemají slepičí mozeček. Vědci je pozorovali u složitých sociálních rituálů a byli svědky případů, kdy straky dokonce vyjadřovaly zármutek.

Tito černobílí ptáci také úspěšně zvládli zrcadlový test sebeuvědomění. A to už je třeba zpozornět, neboť jen velmi málo druhů ve zvířecí říši disponuje touto inteligentní schopností. Vždyť zrcadlovým testem sebeuvědomění neprošla ani většina psích druhů.

Velmi úspěšný druh

Nejběžnějším druhem na Ohři však jsou kachny divoké. Jsou hojné jak ve městech, tak ve volné přírodě daleko za městy.

Nemotorné kachny se dokázaly přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám, podobně jako straky, což z nich učinilo jeden z nejúspěšnějších ptačích druhů vůbec.

*Kačeři se perou, až stříká voda.* *Že by 11. února věděli o konci letošní zimy své?* *Že by už cítili dotyk předjaří a tím také čas páření?*

*Kačeři prožívají svůj velký únor. Pěkně zostra.*

V centru Chebu jsem fotil početnou smíšenou skupinu. Z jejího pozorování jsem nabyl dojmu, že jaro už sahá na kliku dveří.

Pestří samci s lesklými zelenými hlavami se totiž neustále pouštěli do šarvátek, jako kdyby období jarního páření s barevně nevýraznými samicemi bylo doslova za okny.

*Jedna z mnoha kačeřích roztržek, které jsem na shromaždišti pozoroval.*

*Po bitkách vždy následoval krátký idilický klid, jako kdyby si vítězové šli něco domluvit s kačenami, ale vzápětí vše začalo znovu. Kačeři si vzájemně rozhazovali sandál.*

Tento kačer s dírou ve spodním zobáku, z níž mu visel jazyk, se hned po vítězné rvačce stavěl na zadní a ukazoval se jako vítěz případným dalším otravům. Nebo samicím? Čert se v nich vyznej.

Zatímco v centru Chebu se kačeři rvali, až stříkala voda, o pět kilometrů níž po proudu voda nestříkala. Divokých kachen tam pospolu gačkalo také dost, avšak bez rvaček a rozbrojů.

Kachny se pohybovaly ve vzájemné blízkosti, ovšem v jasně definovaných párech. Jako kdyby byl rozdíl mezi divokými kachnami, které uvykly krmnému pohodlí městského života, a divokými kachnami, které přivykly méně pohodlnému životu na venkově.

*Únorová idylka. Kačena stojící na ledu pozoruje se zalíbením svého hrdinu, který se nenápadně postavil mezi ni a fotografa.*

*O několik metrů vedle se však kačer drží od fotografa raději dál. Kačena hledá kousek dobré trávy na zub a on si asi říká: Ono to nějak dopadne.*

Červenka i datlovití

V holé koruně jistého stromu, nedaleko zamilovaných párů kachen, postávala hned vedle neposedných sýkorek červenka. Malý ptáček, kterého milují ve Velké Británii. A kterého si tam v roce 2015 zvolili za neoficiálního národního ptáka.

Červenka postávala důvěřivě. Prsila se jako pornoherečka Dolly Buster. Byla kulatá jako tenisák a tak nějak jsem jí byl buřt.

Možná bych pořídil i její lepší portrét, jenomže na obloze se zčistajasna objevil stín. Káně! Predátor, který spolu s orlem mořským a luňákem vládne obloze nad Ohří.

*Káně lesní.* *Vládce oblohy* *zaplachtil nade mnou, když jsem fotil červenku.*

Důvěřivá červenka nechtěla riskovat pozornost mocného káněte, proto se schovala za větve. Hlouběji do koruny stromu. Ale ne dost hluboko, abych ji nevyfotil.

Tak trochu exotickým návštěvníkem Ohře v Chebu byl racek bělohlavý. Zatímco u nás běžní rackové chechtaví odletěli před zimou do teplých krajin, bělohlavý racek zjevně pohrdl teplejším pobřežím Černého a Azovského moře a vypravil se za mrazy a sněhem na Chebsko.

Pozoruhodný ptačí turista. Jiné ptačí druhy od nás prchají před zimou daleko na jih, třeba až do jižní Afriky, tento pošetilec ale přiletěl z jihu na sever.

Vítej u nás, turisto. Ve střední Evropě. V chladném Karlovarském kraji, kde teplota vody v Ohři na přelomu ledna a února lavíruje kolem bodu mrazu.

Po vyfotografování exota jsem chtěl už odejít, když náhle, v holé koruně stromu, daleko za bodem zlomu, zahlédl jsem nenápadný pohyb šplhavce. Zelenala se tam žluna. Můj oblíbený fotografický objekt.

Žluna se mihnula daleko. Drápky se držela vysoko a nechtěla dolů, i když jsem jí sliboval velkou porci tučných mravenců. Ale i tak jsem ji vyfotil. Jako důkaz, že stromy, keře i sloupy kolem Ohře jsou ptactvem posedlé.

*O tři dny později jsem fotil znovu žlunu. Jinou. O kilometr jinde než první. I ona se však držela vysoko na kmenu a nenechala se uplatit slibem, že jí ukážu parádní pařez s mravenci.* *Snažila se být neviditelná, teleobjektivem jsem však na ni dohlédl.*

Na jiném místě, v jiný den, strakapoud byl přistižen. Tloukl směle, tloukl rád, stakapoud je doktor. Doktor kamarád.

*Strakapoud velký. Vzdálený příbuzný žluny zelené.*

Hlavní řeka Karlovarského kraje, podkrušnohorská Ohře, není v zimě mrtvou řekou. Ano, ryby v ní většinou hibernují, stejně jako obojživelníci. Ale nejeden ptačí druh je na její tekoucí vodě, byť ledové, přímo závislý. Anebo na krajině, která se kolem ní v průběhu stovek let vytvořila.

A tak zde, byť odtud na podzim odlétají vlaštovky, jiřičky, špačci a některé další druhy ptáků daleko na jih, také v lednu a zkraje února můžeme slyšet ptačí štěbetání, skřehotání a gačkání. Navzdory mrazivě chladné vodě v řece.

Text a foto Václav Fikar

Druhá část fotoblogu Křídla zimní Ohře zde: Křídla zimní Ohře 2.