Benátky. Město, odkud vyplouval Marco Polo, kde maloval Tizian, skládal Vivaldi a Casanova vyhrnoval ženské sukně. Každý rok, vždy deset dnů před Popeleční středou, se v romantických Benátkách koná zřejmě nejslavnější karneval Evropy. Carnevale di Venezia. Barevná přehlídka úžasných masek, obyčejných škrabošek i divadelních představení trvá zhruba dva týdny a každý rok je zasvěcená jinému tématu. Letos fantazii a kráse přírody.

Vidět Benátky a zemřít

Říká se, že Všechny cesty vedou do Říma, a také se říká: Vidět Neapol a zemřít. Itálie se zkrátka ráda prodává a já jí v tom nyní pomohu. Protože jsem Neapol zatím nenavštívil, zcizím jí slogan a s přiměřenou mírou patosu budu tvrdit: Vidět Benátky a zemřít.

Ostrovní město ve tvaru ryby, zapsané v roce 1987 na seznam UNESCO, je totiž výjimečné. Počínaje impozantními památkami, vystavěnými v časech největšího rozmachu města, a konče třeba neuvěřitelným faktem. Totiž ve Venezii neuvidíte žádné auto! Jistě, ve městě plném starých úzkých uliček, vybudovaném na kanálech a pospojovaném mosty a můstky, není z logiky věci příliš prostoru pro nejmocnějšího tvora planety. Pro auto. Přesto, uvážíme-li, že žijeme v roce 2014, je uvedené zjištění prostě pozoruhodné. Benátkám tak vládnou lodě.

Benátské domy, můstky i schodiště jsou nasáklé nejen vodou, potem a písněmi gondoliérů, ale stejně tak i někdejší slávou, vybudovanou především ve středověku. Dosud v nich přetrvává atmosféra pučícího středověku, jejich uměleckého, obchodního, duchovního, ale i svobodomyslného a prostopášného rozměru. Jsou tak trochu skanzenem doby, kdy Benátčané ovládali Středomoří a výrazným způsobem tvořili dějiny světového umění i vědy.

Ačkoliv slovo skanzen asi není zcela přesné. Benátky jsou živé a pulzující město, dnes však hlavně díky milionům turistů z celého světa. A protože turistů je ve městě po celý rok opravdu hodně, jsou také drahým městem…

Jednou z architektonických atrakcí Benátek, před kterou se zastavují davy lidí s fotoaparáty, je Most vzdechů (Ponte dei Sospiri). Tato památka z konce 16. století spojuje monumentální Dóžecí palác (na snímku vlevo) se starobylou věznicí (vpravo). Z oken mostu se odsouzenci mohli naposled podívat na moře a naposled se nadýchnout svobodného vzduchu před tím, než byli navždy uvrženi do temných kobek žaláře. U Mostu vzdechů se kromě zájezdových skupin s průvodci mají zastavovat, prý rádi, milenci. Pokud se totiž podle legendy políbí pod mostem na gondole, bude jejich láska věčná.

No, nevím… Přehnaný romantismus zde asi není na místě. Třeba už jen proto, že za projížďku gondolou zaplatíte až 200 eur, přičemž gondoliér s vámi – s trochou nadsázky – objede nejbližší blok domů a nazdar bazar. Zřejmě už vám nezazpívá ani “O Sole Mio“, protože píseň pochází z Neapole a benátským radním se nelíbí, že gondoliéři zpívají málo benátských písní, a s úsměvem vás vysadí.

Ano, věhlasná minulost, pozoruhodné kouzlo a romantika Benátek jsou dnes především velký byznys pro místní. Město žije z turistického ruchu.

Benátky jsou městem lodí. I Jolly Rogera se stěžni a plachtami… Pro turisty všechno. Třeba i repliku pirátského škuneru, ve kterém se mohou svézt.

Mimochodem, nejen českým městům, ale také vyhledávaným Benátkám ubývají obyvatelé. Zatímco ještě v roce 1971 žilo ve městě 363 tisíc Benátčanů, v roce 2001 jich bylo 271 tisíc. Během pouhých třiceti let tedy Benátky přišly o zhruba 90 tisíc obyvatel! A ubývá jich dál. Lidé se stěhují pryč zejména z historické části města, a to kvůli vysokým nájmům. Právě kvůli nim odtud odplouvají do jiných měst nebo do Mestre na pevnině. V roce 2012 tak žilo v Benátkách 259 tisíc lidí.

Že by pokračoval dlouhodobě pozvolný úpadek jednoho z nejkrásnějších míst Evropy, který podle historiků započal už na sklonku 16. století? Tady je vidět, že dokonce i v Benátkách platí jedoduchý vzorec. Drahé centrum města = vylidňující se centrum města. A vylidňující se centrum města znamená problém do budoucna… Pro město samotné.

Po staletí byly gondoly tradičním dopravním prostředkem v Benátkách, dnes už ale slouží téměř výhradně turistům. V ostrovním městě se jim nabízí 425 gondoliérů, kteří jsou sdruženi v cechu gondoliérů – La Categoria. Cech přiděluje licence po několikaletém učení za velmi přísných podmínek. Gondoliéři, jako reprezentanti místních tradic a historie, skládají mimo jiné zkoušku z cizího jazyka a znalosti historie města. Říká se, že kdo se nenarodí do správné rodiny, je téměř bez šance stát se benátským gondoliérem…

Karneval benátský

Benátky jsou především historie, jsou ale také současnost. Ve městě se pravidelně koná celá řada významných kulturních akcí a výstav, každý lichý rok pak navíc široká přehlídka současného výtvarného umění – Biennale di Venezia (Benátské bienále), jejíž součástí je i Benátský filmový festival. Nejslavnější ze všech místních událostí je ale každoroční karneval. Karneval masek, pouličních vystoupení herců, natřískaných divadel, galerií, barů a hotelových pokojů…

Benátský karneval je fotogenickou akcí. Pokud máte dobré světlo a trochu klidu rozmyslet si optimální úhel záběru, můžete si z Benátek odvézt úžasné snímky. Nic z toho jsem však letos neměl. V době mého pobytu na karnevalu téměř nepřetržitě pršelo, přesto centrum města zaplnily tisíce turistů, takže nebyla minuta, aby do vás někde někdo nestrčil a nebo vám nevlezl do záběru. Přesto jsem fotografování masek nevzdal a pral se s obojím. S deštěm, a tedy s menším počtem masek v ulicích, stejně jako s davy. Ucpanými ulicemi, mosty i všudypřítomnými deštníky…

A chčije a chčije aneb maska s hřejivým úsměvem na rudých rtech vyhlíží lepší počasí…

Ještě nikdy v životě jsem neviděl pohromadě tolik deštníků, jako na letošním benátském karnevalu…

A zcela určitě jsem jich nikdy tolik nenafotil…

Vlastně když už jsem u deštníků, mám k nim jednu osobní historku. Dlouho jsme se synem a zrcadlovkami dešti odolávali, nakonec jsem se ale přece jenom rozhodl deštník pořídit. Hlavně s ohledem na foto techniku. A tak jsem se zastavil u jednoho stánku.

“Deset euro,” řekl si prodavač za deštník. Cena mi vlastně nevadila, ale přesto jsem se pokusil o eurech smlouvat. Jako někde v Asii nebo v Egyptu, ke je smlouvání něco jako sport. Narazil jsem ovšem na skvělého benátského obchodníka. Měřil asi jen 160 centimetrů, ale o to víc se rozčiloval. “Sleva? Nechceš aby ti pršelo na foťák a na hlavu? Tak je cena deset euro,” rozhazoval vztekle rukama. Jako Ital.

O chvíli později jsem se od jedné české průvodkyně dozvěděl, že kdybych si ten samý deštník koupil u stejného stánku o den dříve, zaplatil bych za něj jen tři eura. O den dřív totiž svítilo slunce…

Chystá se historický průvod městem…

Masky, kam se podíváš… V době karnevalu se dají v Benátkách koupit snad i na veřejných toaletách. Jsou k mání opravdu všude, samozřejmě za vyšší ceny než jindy. Celá řada z nich jsou přitom uměleckými díly v tom nejlepším slova smyslu, některé jsou “obyčejnější”. Benátky maskami zalité…

Pokud jde o historii benátských masek, musel jsem si pomoci Wikipedií. Podle ní se první prameny zmiňují o benátských maskách už ve 13. století. Jiný dokument potom v roce 1339 zakazoval Benátčanům oblékání vulgárních převleků a navštěvování klášterů v maskách. Zakazoval také pomalovávat si tvář a nosit falešné vousy nebo paruky. Wikipedie dále uvádí, že oblékání masek bylo ke konci fungování Benátské republiky přísně omezeno. V 18. století bylo oblékání masek omezeno pouze tři měsíce od 26. prosince. Benátský karneval se ve svých počátcích těšil velké oblibě údajně také z toho důvodu, že nižší vrstvy obyvatel se mohly na chvilku stát velkými pány a velkými dámami. A naopak.

Chaplin. Některé masky se fotily s turisty samozřejmě a zadarmo, některé jen za dvě eura. Chaplin jen za dvě eura.

Na tomto místě, jak hledím na večerní fotografii restaurace na nábřeží, mě napadá podělit se o historku z jedné benátské restaurace v centru Benátek. Za pití a pizzu jsme se synem měli zaplatit 24 euro. Protože mi však italské pivo i pizza s mozzarellou a parmskou šunkou velmi chutnala a byl jsem v dobrém rozpoložení, podal jsem číšníkovi 30 euro a řekl mu, že je to dobrý. Dostal tedy mnohem větší spropitné, tringelt či dýško, než je obvyklých deset procent. A z toho byl natolik překvapený, že zašel pro šéfa.

Šéf podniku přišel v saku, což okamžitě vzbudilo zájem plné restaurace. Všech Holanďanů, Britů, Francouzů, Maďarů i domácích Italů. U našeho stolku před barem se uklonil a představil se jako Marcelo. Marcelo se zeptal, jestli nedošlo k omylu, a když jsem se usmál a odpověděl, že ne, že vše je ok, odešel za bar. Pak se vrátil s panáky místního destilátu světle zelené barvy, že prý si je musíme s Marcelem vypít. Celá restaurace přitom skoro nejedla a nepila. Všichni se tázavě dívali naším směrem, proč nás vedoucí v obleku hostí panáky a uklání se.

Když jsme panáky do sebe kopli a podali si s Marcelem znovu ruku, poděkoval nám. Zřejmě kvůli mému “destinačně-letoviskovému esperantu”, poskládanému ze španělských, anglických a německých slovíček, nás ale špatně odhadl.

“Spasiba,” poděkoval v domnění, že se trefí někam na východ. Netrefil.

“No, Marcelo, we are not Russian,” ohradil jsem se okamžitě se vztyčeným ukazováčkem. Do Ruska mě ještě nikdy nikdo nezařadil a snad už také nikdy nikdo nezařadí. Ani omylem.

Marcelo, který byl o půl hlavy vyšší než já, okamžitě zčervenal a omluvil se. Styděl se za svůj omyl.

“Where are you from?” zeptal se, odkud tedy jsme.

“Repubblica Ceca,” vytasil jsem se s italštinou.

Marcelo pokýval hlavou. “Repubblica Ceca,” zvedl palec nahoru, čímž ostatní hosté v restauraci dostali odpověď na své nevyřčené dotazy. Znovu začali jíst, pít a nahlas mluvit. A já si uvědomil, aniž by mě to při placení napadlo, že tímhle dýškem jsme zapsali Českou republiku do historie Benátek. Nebo alespoň do historie jedné benátské restaurace…

Václav Fikar