Tenhle příběh je pravda a sním svůj slamák, jestli vám v něm budu lhát,

že jsem odjel na Vltavu – bavit se a kapry nachytat.

Jenže tři dny děsný horko a špičky feederů mlčely,

pak to ale přišlo – v poslední den lovu, dopoledne v neděli.

Vyrazil jsem na Vltavu, což není ani tak řeka opěvovaná geniálním Smetanou, jako spíš velmi náladová ženská. Občas milá, občas nedostupná, občas vám nahraje na smeč a jindy vezme drahý prut i veškerou důstojnost.

Mám ji rád – obzvláště když dává. Když ale nedává, tak ji aspoň neurážím nahlas. Letošní feederová výprava za Vltavíny (tak si pro sebe nazývám vltavské kapří pašíky), byla pravým opakem té úspěšné loňské. Loňská a letošní výprava byly jako den a noc, byly jako světlo a tma, byly jako Ábel a Kein.

Zatímco ta loňská byla tak úspěšná, že jsem o ní musel pomlčet, aby mě vltavští domorodci nezlynčovali, letošní výprava byla vpravdě tragikomická. Jako kdyby kapři odjeli na rekreaci do Maďarska.

Čím přesně se obě třídenní feederové výpravy lišily? Letošní prodloužený víkend nás pozřely tři horké dny, kdy ryby téměř nebraly. Záběrů bylo jako vzácného šafránu a vyvrcholením naší marnosti a všech možných i nemožných snah o ulovení fotogenického kapra či velkého cejna – tedy ryb, které by navázaly na minulý rok -, byl ani ne deseticentimetrový hrouzek, který zabral v sobotu večer na Jirkův feederový prut. Na háčku vypadal opravdu legračně.

„Václave, to si někdo tam nahoře ze mě dělá srandu,“ kroutil hlavou Jirka, který si v sobotu večer sice připsal už třetí záběr, ovšem s ním i třetí pidi rybu. Nejprve chytil něco jako křížence podoustvičky a cejnka. Pak malou plotičku a nakonec maličkého hrouzka.

Kdyby se obrovitý Jirka na tato mrňata vědomě zaměřil a chtěl je chytit s tím, že ulovit rybí mrňata je brnkačka, zřejmě by je nikdy nechytil. Jelikož však usiloval o kapry, pidi ryby mu braly. Tedy ve třech případech. Bylo opravdu zvláštní, že tito rybí cipískové šli výhradně jen po něm, respektive po Jirkově nástrahách na kapra.

V sobotu jsme nicméně viděli i větší ryby. Byly dvě! Dva solidní cejni kolem půl metru. První, kterého zlákaly dvě menší kuličky ananasového boilies, nastražené na vlas mimo háček, vyklouzl z mého háčku kousek od břehu. A druhého jsem o chvíli později podebral šťastné Máje, Honzově dceři.

Do neděle, třetího a zároveň posledního dne našeho společného vltavského chytání, jsme vstali pořádně unavení. Částečně fyzicky, ale hlavně mentálně. Naději na změnu k lepšímu a tedy chycení pěkného „vltavína“ jsem si uchovával už jen malou, vlastně pramalou.

Přestože jsem věčný optimista a také idealista, po tolika hodinách marného hledání cesty k zájmu kaprů a velkých cejnů už jsem nedokázal věřit. V hlavě jsem si uchovával už jen takový rozostřený zbytek naděje, že i letos uvidíme pěkného „vltavína“ a parádního cejna. Oba (Honza s dcerami už odjel) jsme ale tiše začínali počítat s tím, že letošní společné feedrování na Vltavě skončí rybářským Waterloo.

A tak jsme si řekli, že nebudeme prodlužovat vlastní trápení. Že když do deseti hodin dopoledne nic nepřijde, tedy zůstaneme bez záběru, vzdáme to. Úplně obyčejně to vzdáme a půjdeme na voňavé kafe, po kterém se rozloučíme, obejmeme a rozjedeme se domů.

A nedělní ráno dávalo těmto úvahám zelenou. Pokračovalo v duchu horkého pátku i stejně horké soboty. Desítkami minut, vlastně hodinami bez záchvěvu byť jen jediné špičky čtyř feederových prutů. Nedělo se vůbec nic. V teplé vodě obvykle spíše chladnější řeky se mohutně líhnul hmyz, a tak kaprovité ryby neměly zájem o naše kukuřice, červy, rohlík ani pelety. Právě vylíhnutý hmyz bzučel jako obecní rozhlas a kapři se nám šklebili pod hladinou jako staří známí: „To si fakt myslíš, že kukuřicí přebiješ larvu?“

Už v půl deváté ráno bylo rozžhavené Slunce tak vysoko, že nás vysvléklo z mikin a my už navzdory ranní hodině začali snít o chlazeném pivu kdesi ve stínu. Slunce pálilo, ale teplota přesto dál stoupala. Jirka usnul v trávě a já definitivně ztratil víru v byť jen jediný úlovek jakékoliv ryby.

Jenomže právě tehdy, když všechna naděje pohasla, mi při posledním ládování krmítka druhého ze dvou feederovych prutů strhla brutální vltavská síla první prut do vody, a to navzdory povolené brzdě. Ozvalo se jen její krátké zabzučení, po něm mé prudké otočení směrem k prutu, který už ale letěl šipkou do řeky. Byl to vážně fofr! Než jsme si s Jirkou stihli promnout oči, unášený prut, jehož přední polovina se ztratila pod hladinou, takže rukojeť (zadní část) prořezávala hladinu skoro jako žraločí ploutev, byl už téměř v polovině řeky a směřoval rychle pryč s proudem dolů. Jako kdyby pospíchal také do Maďarska.

Žasl jsem, ale přesto neztratil schopnost rychlého logického uvažování a popadl druhý prut, kde jsem před pár vteřinami naplnil krmítko hutnou vnadící směsí. Jediná šance, jak zachránit unášený prut, byla nahodit druhým prutem na těch přibližně třicet metrů tak přesně, že jeho koncová montáž (krmítko a háček) dopadne před potopenou špičku rychle prchajícího prutu. Bylo to jako v bláznivém westernu – něco jako trefit jedinou střelou z pistole letící mouchu.

Uvědomoval jsem si, že mám jen jediný pokus. A že pokud neuspěju, pak prut, který nejen ujížděl, ale také centimetr po centimetru mizel pod hladinou, už pravděpodobně neuvidím. Mnohem více mě ale znepokojovalo, že bych mohl fatálně zkomplikovat život rybě, které ho unesla, aniž by měla v plánu ho unést. Ze všeho nejméně jsem si přál, aby do úmoru a úplného vysílení brouzdala celé dny Vltavu spojená s mým feederovým prutem, který by tahala sem a tam za sebou.

Odhadl jsem dráhu unášeného prvního prutu, zamířil a prudkým švihem nahodil. Hod do dálky naplněným krmítkem byl přesný! Přestože jsem špičku pohybujícího se prutu neviděl, jelikož byla kdesi pod hladinou, podařilo se mi nahodit těsně před ní.

A povedlo se! Prut jsem zachytil a pomalu ho přitahoval zpět k našemu břehu. Když jsem ho s úlevou popadl, Jirka precizně odstřihl návazec druhého prutu, zamotaný do vlasce prvního prutu, a já až poté mohl zkusit, jestli ryba, která stáhla prut do Vltavy, na něm stále je a stále na mě čeká. K mé radosti čekala! Následoval vzrušující souboj a nakonec krásný kapr v podběráku.

Ne ledasjaký. Skutečný „vltavín“! Kapr, co by se dal zarámovat a pověsit nad krb, pokud by člověk nebyl ženatý. Nebo alespoň ve vztahu. Sedmdesát centimetrů živé síly, váhy a vzdoru. Tvářil se, že se mnou půjde leda přes jeho šupinu. Ale vydržel a on se nakonec poddal. A my slavili. Vítězství nad fatamorganickou přírodou, nad uneseným prutem, nad vším tím horkem i nad sebou.

A jestli si někdo myslí, že si tento vymýšlím, ať si koupí feeder, zajde na Vltavu a čeká. Třeba mu tam taky něco vezme. Třeba prut. A třeba iluze. Já posilněný v hlavě tímto úlovkem ještě hodinu vydržel. A udělal sem dobře! Na jejím konci jsem se dočkal ještě pěkného cejna – 57 centimetrů. Fešák to nebyl, jizvyly ho boláky a zbytky třecí vyrážky (taková známka punku), ale potěšil. Nebyl třešničkou na dortu naší feedrové výpravy za „vltavíny“, protože u Vltavy jsme letos žádný dort neupekli, narozdíl od loňska. Ale svými pěknými centimetry přispěl k celkově veselejšímu loučení s horkým a slunečným víkendem na Vltavě.

Tenhle příběh je pravda a sním svůj slamák, jestli jsem vám lhal,

že jsem odjel na Vltavu, abych velké kapry feedrem pochytal.

Zní to jak pohádka z oříšku královny Máb,

já jsem vyjel na Vltavu, kterou mám nadále rád…

Václav Fikar