Kreator je kapela, která mi dělá radost většinou svých alb. Jejich svébytný a precizní thrash metal, který s přibývajícími roky vypiplali k chirurgické dokonalosti, aniž by ztratili byť jen jedinou molekulu ze své DNA, mě snad pokaždé baví. Bavil mě dokonce i tehdy, když vydali album Renewal (1992), které většina fanoušků po strhujícím Coma Of Souls (1990) přijímala s výraznými rozpaky.

Vzpomínáte? Všichni tehdy čekali něco jako Coma of… 2, ale Kreator přišli s úplně jinou hudbou i zvukem. S albem, které bylo ve většině parametrů jejich dosavadní produkce odlišné. Experimentálnější, temnější a slyšitelně industriálnější. Mně ale přesto přišlo zajímavé, … Pokračujte »

Leden 2026… Venku střídavě sněží a mrzne, leč navzdory teplotám hluboko pod nulou je mým domácím reprákům pořádné horko.

Právě totiž vyšlo oficiálně poslední album Megadeth. Kapely, která mě naučila, že vztek může být tvůrčí síla a že rychlá kytara je někdy lepší než všechny terapie světa. Kapely, která nikdy nebyla hodná, uhlazená a ani snadná. A právě proto je skutečná.

Je mrazivý leden a na gramofonu se mi dokola a dokola točí album kapely, která vznikla ze vzteku, uraženého ega a potřeby dokázat světu, že vyhazov z kapely není konec, ale začátek… Začátek války! Války, kterou rozpoutal Dave Mustaine, jeden … Pokračujte »

V našem uzavřeném východním světě byl něco jako přízrak. Neznali jsme jeho tvář, pouze jeho hlas – mečivý, bolestný, hypnotický. Děsuplné legendy, že zakousl netopýra, nebo že rozmlouvá s ďáblem, v našich klučičích představách postavily tohoto zaklínače na piedestal boha.

Tohle je pocta nejen kapele Black Sabbath, ale především muži, který se stal symbolem svobody – i pro děti za železnou oponou.

Kdysi v jednom paneláku

Jako by to bylo před rokem… Venku za okny už dřímala tma a v našem panelákovém bytě se třemi místnostmi a kuchyní voněl buřtguláš, který máme vařila v kuchyni. Poslouchala u toho střídavě Ivo Jahelku a … Pokračujte »

Snad proto, že se tak nějak tiše šeptá, že Run For Your Lives může být posledním velkým turné legendárních Iron Maiden, byla Praha v poslední květnový den v obležení fanoušků v tričkách s ikonickým logem kapely a neméně ikonickým zombíkem Eddiem jako snad ještě nikdy.

Kdyby se někdo pokusil spočítat všechna ta trička, nejspíš by skončil v Bohnicích – a ani umělá inteligence by to nedala. Byla jich desetitisíce. Na pražský koncert (Praha byla po Budapešti druhou zastávkou právě započatého světového turné) totiž dorazilo 60 tisíc fanoušků. Šedesát tisíc! Tohle číslo by donutilo zpozornět i Beatles, Rolling Stones nebo Queen. … Pokračujte »

Psal se rok 1991, byl čtvrtek 12. září. Toho dne vyšlo černé album Metallicy, toho dne jsem kvůli této metalové desce neodjel do školy. Totiž neodjeli jsme dva. Společně s kamarádem Martinem Hladovským jsme na nádraží v Chebu místo do vlaku na Mariánské Lázně nastoupili do autobusu na Norimberk.

V bavorském velkoměstě jsme jako nadržení psi vletěli do oblíbeného obchodu s hudbou, abychom jen o pár minut později prožili nirvanu z fyzického kontaktu s oblíbenou muzikou. Radost ze zbrusu nové desky!

Jako by to bylo včera… Zatímco moji spolužáci si v hodině dějepisu zapisovali otravná historická data, s Martinem jsme žili … Pokračujte »

V jedenáct večer už byla Praha zhruba hodinu po dešti. Stál jsem po kotníky v louži kousek od Synot Tip Areny v Edenu a přemýšlel, čemu se věnovat dřív. Jestli ždímat tričko, durch promáčené šortky anebo se pokusit zachránit pár bankovek, které se mi v peněžence úplně rozmáčely. Byl jsem totiž u toho! Na koncertu Iron Maiden, který se už navždy zapíše jako deštěm bičovaná podívaná, co udělala tisíce lidí šťastnými.

Mejdni, déšť a my ostatní

Déšť. Kdyby nešlo o přírodní úkaz v posledních týdnech tak výjimečný, zřejmě by jeho kapky zajímaly málokoho. Protože ale v Česku zapršelo prakticky poprvé po několika týdnech sucha, skloňovali slovo … Pokračujte »