Karlovarské hotely ožívají. Přesvědčil jsem se o tom jako portýr ve čtyřhvězdičkovém Royal Regentu.

Kolem druhé hodiny odpoledne odjíždí z hotelu Royal Regent několik hostů. Je mezi nimi i čtyřčlenná rodina, kterou čeká návrat do Ruska. Na pokoji ve třetím patře právě dopnuli poslední kufr, a tím nastal můj čas. Všechna jejich zavazadla jsem svezl dolů.

Když se na recepci rozloučili, roztlačil jsem vozík s čemodány za nimi. Vezl jsem na něm přes osmdesát kilo váhy a tašku nakoupeného skla Moser. Tak jsem začal poznávat hotelový provoz zevnitř.

„Balšoe spasiba,“ podal mi ruku starší syn, když jsem kufry vyskládal do auta. A pak mi poděkoval za krásný pobyt v hotelu. Do Varů se prý určitě brzy vrátí. A zatímco jedni odjeli, druzí byli na cestě do hotelu.

„Odpoledne máme dvanáct příjezdů,“ díval se do lístečku vedoucí portýrů Jiří Dučinský.
Brzy přijely dvě menší skupiny ruských hostů. Do Karlových Varů je dopravila cestovní kancelář. Čtyřiapadesátiletá Anna přiletěla potřetí. Město je prý krásné, ale tentokrát chce poznat i další místa v kraji. Nabídl jsem jí Loket, Cheb, Klášterec a Františkovy Lázně. Na pokoji pak otevřela kabelku.

„Maladěc,“ mávla na mě a do ruky mi vtiskla dvě mince. Jako portýr jsem si zasloužil své první dýško. Avšak nenechal jsem si ho, dole jsem ho dal skutečným portýrům.

To už ale u recepce čekala skupina hostů z Německa. Ženám se hotel líbil. Když je recepce ubytovala, rozvezli jsme s portýrem Tomášem Vaškem jejich zavazadla po třetím a pátém patře. Jeden kufr nám ale na vozíku zůstal, nikdo se k němu nehlásil.

A tak jsme znovu klepali na dveře pokojů, až si jedna z žen vzpomněla. Kufr patřil její kamarádce, která někde pobíhala. Mezitím vítr sroloval vlajky nad vchodem do hotelu. Další práce pro portýra.

„Děláme spoustu věcí, nejen transport bagáže. Veškerý servis, který je zrovna zapotřebí,“ vysvětlil mi Jiří, který chvíli poté odjel s korespondencí na poštu.
O půl hodiny později jsem se přesvědčil, o čem mluvil. Chodbu v prvním patře někdo zaneřádil hlínou z bot, takže jsme ji zametli. Cestou zpět mě zastavil jeden z hostů. Ptal se na japonskou restauraci ve městě. Zapotil jsem se, ale informaci dostal.

„Balšoe spasiba,“ poděkoval. A vzápětí mě recepční Šárka Fingerlandová doprovodila na parkoviště, odkud jsem přivezl materiál lázeňskému personálu.
Když jsem pak chvilku postával u vchodu, uvědomil jsem si, že mě bolí nohy. Pohybem to nebylo, jsem zvyklý.

Problém byl v botách. K reportáži jsem totiž přistoupil zodpovědně, a proto jsem si koupil zbrusu nové černé boty. Ale i když mi na prodejně padly, v livreji portýra mě začaly tlačit a řezat do paty. Nepřestával jsem se ale usmívat.
„Boty jsou základ. Hodně se naběháme,“ upozornil mě Tomáš, kterému jsem se svěřil.
Večer jsem mu dal za pravdu. Boty jsou základ, opakoval jsem si, když jsem si přelepoval puchýře na patách.

Václav Fikar, foto: Miroslav Chaloupka