Na tuhle dovolenou jsem se těšila. Opravdu těšila. Měla to být romantika, pohoda, čistý ručník každý den a žádné vaření. Prostě all inclusive. Už jen to zní jako mantra: všechno v ceně, nic na starosti. Což, jak jsem zjistila, je přibližně stejně pravdivé jako že „kadeřnice vám zastřihne jen konečky“.

Hned první ráno na hotelu mě budí můj muž. „Snídaně je jen do deseti, vstávej, nebo nám vyžerou párečky!“ vyhání mě bez skrupulí z postele.

Takže vstanu a ještě s otlačeným obličejem od polštáře a v žabkách se ploužím do bufetu. Tam se na mě ze všech stran šklebí jídlo. Hory jídla! Vejce, slanina, párky, koblihy, jogurty, muffiny, banány, broskve a dokonce i šampaňské! Všichni si nakládají na talíře, jako by se jednalo o poslední jídlo před odpolední apokalypsou. Já si vezmu jen jeden croissant a čaj. V hlavě mi šeptá rozhodný hlas: „Jsi na dovolené, budeš jíst s grácií“. O dvě hodiny později mě ale ten hlas zradí. Všimne si totiž čokoládové fontány.

Pak nastává nehezký rituál s lehátky. Muži se mění v nelítostné dravce, ženy v strategické plánovačky. V 7:11 už je většina lehátek obsazená ručníky, nafukovačkami, slunečními brýlemi a opalovacími krémy. Vypadá to jako tichá invaze. Kdo nemá ručník na lehátku, nemá na pláži budoucnost.

Chtěla jsem si lehnout do stínu a číst knížku. Lehla jsem si vedle dětského klubu, kde animátorka s růžovým mikrofonem právě učí děti zpívat“ „Baby Shark. V devět ráno. Bez milosti.

Můj chlap je mezitím u bazénu, zamilovaný do vodního baru. Když si k němu po chvíli přisednu, má už v sobě tři mojita a říká věci jako „já bych tady klidně žil“. Samozřejmě – když vám někdo nonstop dolévá rum, život se zdá rajský třeba i u chlorované vody.

Odpoledne si chci jít lehnout na pokoj. Potřebuji si odpočinout od veškerého odpočinku. Jenže pokoj uklízí pokojská, která se na mě dívá jako na týden starý prach na nočním stolku. Vracím se tedy zpátky k bazénu, kde dítě z vedlejšího hotelu právě pouští moji knížku jako lodičku.

Večer je gala večeře. Dress code: elegantní. To v praxi znamená, že si vezmu šaty, které mě tlačí, protože all inclusive mi nafouklo jak břicho, tak sebevědomí. V restauraci se hraje hra „co všechno si můžeš dát na talíř, aniž by se to převrhlo“. Muž si jde pro devět chobotnic a šest párečků, já si dávám salát, abych si připadala jako dáma. Poté nečekaně upadnu do dortu. Doslova.

A pak přijde animátorský večer. Ne, nechci soutěžit ve hře „kdo sní banán nejrychleji“. A ne, nebudu tančit s lidmi v kostýmu ananasu. Chci jen zpátky na pokoj. A skleničku vína. A chviličku bez písně „La Bamba“.

Po týdnu odjíždíme. Já o dvě kila těžší a o několik iluzí lehčí. Těšila jsem se na romantiku, večerní procházky a smysluplné rozhovory. Odjíždím s mužem, který se zamiloval do bufetového grilování a tvrdí, že „by mohl jíst kari každý den“. A nejspíš bude – máme totiž v kufru osm malých kečupů, čtyři másla a malý sýrový tác „na cestu“. Ale víte co? Všechno je v ceně. I tahle zkušenost.

(ukázka z knihy All inclusive a jiné požitky)