Před 40 lety poprvé zazněl největší hardrockový hit 80. let 20. století a jeden z největších hard rockových hitů celé historie – The Final Countdown.

Přitom na začátku 80. let (1981, nebo 1982 – přesný rok není jistý), když zpěvák švédské hardrockové kapely EUROPE Joey Tempest složil jedné noci na vysoké škole na vypůjčené klávesy ikonicky známý klávesový motiv (či chcete-li „riff“) a ten pak nahraný na pásce uložil na pár let do šuplíku, vlastně ani hitem být neměl.

Ty ses snad zbláznil!

Když onu pásku se svým nějkdejším hudebním nápadem přinesl v roce 1985 ostatním členům kapely, nebyli nadšení. EUROPE totiž tehdy byla tvrdá kytarová rocková kapela a klávesy vnímala jako zženštilé.

„Když jsem ten riff slyšel poprvé, říkal jsem si: To ne, to je šílené. To prostě nemůžeme použít,“ vzpomínal později kytarista kapely John Norum.

Baskytarista John Levén měl prakticky stejný názor jako on. Jenomže… Ten slavný motiv se mu zavrtal do hlavy a on ho z ní nedokázal vypudit. A tak nakonec požádal Tempesta, aby kolem tohoto výrazného motivu vystavěl celou skladbu. A že se uvidí.

Tempest píseň složil jen jako otvírací intro pro koncerty EUROPE – intro, které by návštěvníky koncertu jaksepatří nažhavilo. Členové kapely totiž víc této skladbě nevěřili.

To až vydavatelství Epic Records rozpoznalo monstrózní hitový potenciál písně a udělalo z ní hlavní singl, jenž kapele, kterou do té doby znali jen ve a Švédsku a překvapivě také trochu v Japonsku, se během pár týdnů stala světová superstar. Členům EUROPE se tím dramaticky změnil život.

The Final Countdown byla tenkrát doslova bomba z čistého rockového nebe. Ze skladby se téměř přes noc stal globální megahit. Rádia si její zkrácenou čtyřminutovou verzi zamilovala, najednou jí bylo všude plno.

Nahrávka se rychle stala celosvětovou hymnou pro nejrůznější sportovní akce, ale i oslavy příchodu nového milénia nebo Formuli 1. Objevila se rovněž v mnoha seriálech i filmech a samozřejmě také v reklamách.

Úspěch skladby

Píseň o opuštění zpustošené Země a dobrodružné cestě k Venuši (ano, u nás jsme měli obsahově podobnou – Skúsime to cez vesmír od Tublatanky), ovládla na několik týdnů žebříčky ve 25 zemích na třech kontinentech, mj. třeba na Novém Zélandu. Skladba dobyla Anglii, Francii, Itálii, Německo, Holandsko, Skandinávii, Japonsko a možná i Mars s Venuší.

Singlu (tehdy SP) se celosvětově prodalo přes osm milionů kopií, což ho zařadilo do TOP 5 nejprodávanějších hardrockových singlů historie.

Samotné album „The Final Countdown“, na němž jsou i další dva velké hity – „Rock The Night“ a balada „Carrie“ -, si pak vedlo stejně dobře. Také jeho se prodalo kolem osmi milionů kopií, z toho tři miliony v USA, kde deska získala trojnásobnou platinovou certifikaci.

Trojnásobně platinová byla rovněž v Kanadě, dvojnásobně platinová ve Francii. V Anglii či Německu obdrželo album zlaté desky za více než 100 000 prodaných kopií.

Protože se jedná o hit hitů, píseň přežila dramatické změny v hudebním světě, přežila nástup nové generace a moc dobře se jí daří i v nové epoše, tedy v digitální éře.

Například na streamovací platformě Spotify má přes 1,3 miliardy přehrání. A na oficiálním YouTube kanálu kapely vidělo původní videoklip k písni přes 1,4 mld. diváků.

Každý příběh má ale dvě strany mince. A to se týká i příběhu skladby samotné i alba „The Final Countdown“…

Duše upsaná ďáblovi?

Touto komerčně veleúspěšnou nahrávkou, s jejíž pomocí EUROPE dobyla svět a vystřelila k nebesům, jako by se upsali ďáblovi.

V listopadu 1986, když byla kapela se svým hitem na vrcholu, ji opustil výborný kytarista a její spoluzakládající člen John Norum, a to ve své podstatě kvůli komerčnímu veleúspěchu skladby a celého alba. Nelíbil se mu odklon od syrového kytarového zvuku prvních dvou alb EUROPE směrem k uhlazenému, popovějšímu „hair metalu“.

Navíc již během mixování alba „The Final Countdown“ byl doslova šokován tím, jak moc byly jeho kytary zatlačeny do pozadí na úkor syntezátorových motivů Joeyho Tempesta. Najednou měl pocit, že se z rockové kapely stává jen hloupý synpopový projekt pro puberťáky.

Norumovi však nevyhovoval ani tehdejší hudební byznys, jehož se EUROPE rázem stali nedílnou součástí. Hnusilo se mu stylizované focení s nafoukanými účesy a nutnost vystupovat v televizních playbackových show, což považoval za ztrátu své muzikantské cti a hrdosti. A vadil mu manažer Thomas Erdtman, který kapelu ždímal a podle Noruma s jejími členy manipuloval.

Odchodem Noruma začal de facto poločas rozpadu kapely. Přestože po The Final Countdown kapela nahrála ještě dvě alba – Out of this World (1988) a Prisoners in Paradise (1991) – v roce 1992 si kapela dala pauzu od všeho. Členové kapely byli vyhořelí neustálým koncertováním po celém světě.

Po vydání alba Prisoners in Paradise (1991) a následném turné byli členové kapely psychicky i fyzicky už tak vyčerpaní, že zkrátka nemohli dál. Své sehrály i jejich velké daňové problémy ve Švédsku a v neposlední řadě změna klimatu na rockové scéně, kam se prodral grunge.

Návrat na scénu

Kapela ohlásila pauzu, která nakonec trvala dlouhých 11 let! EUROPE se zpět na scénu vrátili až v roce 2003. Zbaveni dluhů a podvodného manažera, ale hlavně s Johnem Norumem a s odhodláním hrát jako před The Final Countdown, tedy tvrdý kytarový hardrock.

Kapela EUROPE vystoupí už už 21. 11. v Ostravě. Klidně se vsadím, že v Mustang Aréně svůj velehit „The Final Countdown“ určitě zahrají, neboť fanoušky o něj nemohou připravit.

Kdyby nic jiného, skladbou „The Final Countdown“ udělala kapela EUROPE svět o něco krásnějším. A skladba pak na oplátku učinila tuto švédskou kapelu nesmrtelnou, i když to bylo spojené s velmi těžkými roky.

The Final Countdown: https://youtu.be/9jK-NcRmVcw?si=Xg318ACcx6prFifj

Budu moc rád, pokud v komentářích zmíníte své vzpomínky na první poslech této písně. 🙂

Václav Fikar