Milý čtenáři, zatímco snídám kakaová Esíčka a snažím se jimi nedrobit na klávesnici, všiml jsem si, že lidmi znetvořený svět je dnes zase o krok dál. Od lednového vydání Kajmana, kdy ses seznámil s prvním dílem tohoto seriálu, přímo o dlouhý krok. Tak jen namátkou…

V severním Mexiku konečně pohřbili nejošklivější ženu světa – 150 let po její smrti. V německé vsi Gammesfeld zase objevili maličkou banku, která má jen jediného zaměstnance. A navzdory hospodářské recesi je úspěšná. Ve Velké Británii politici zvažují odtržení od Evropské unie, zatímco v krachujícím Řecku i Španělsku se divoce protestovalo proti úsporným opatřením vlád. A zatímco z Albánie vyháněli českou firmu ČEZ, v jakési jeskyni na severozápadě Číny objevili tisíce let staré jeskynní rytiny pornografické povahy. U Nového Zélandu pro změnu zabíjel čtyřmetrový žralok a do toho končí emailová služba Hotmail. Podle Microsoftu zaniká jedna stará epocha, čímž začíná ta nová. Ať žije Outlook.com.

A u nás v Česku? Po historicky první přímé volbě prezidenta republiky jsme také zvolili nejlepší Večerníček všech dob. Anče, Kubo, hajnej, ale i vám, Trautenberku… Gratuluji.

Můj milý čtenáři, dějiny jsou živel. Nespoutaný a nezastavitelný. Náš svět se vlastně neustále posouvá odněkud kamsi, podobně jako se chodbami 80. let minulého století přelévají jednotlivé příběhy tohoto seriálu. Příběhy malého kluka, který své první ryby chytil ve vodách u ostře střežené hranice…

Zboží ze západu

Počátkem 60. let minulého století prodělalo Chebsko jednu z nejvýraznějších proměn své novodobé historie. Vybudování dvou velkých přehrad, Skalky a Jesenice, proměnilo okolí Chebu k nepoznání. Stala se z něj významná rekreační i rybářská oblast.

Když na východním okraji Chebu napustili Jesenici a vzápětí na západním okraji města Skalku, narostl v příštích letech počet členů nejen chebské, ale i dalších rybářských organizací v okolí.

Příběh Skalky tím však teprve začal. V 70. a na začátku 80. let vyrostlo na pravém břehu spodní části přehrady stejnojmenné sídliště, kam se naše rodina počátkem osmdesátých let přestěhovala. Z rodinného domu u jedné přehrady do paneláku u přehrady druhé. Ano, zatímco dnes se lidé stěhují ze sídlišť do rodinných domků na venkově, tenkrát se stěhovali z rodinných domů na venkově do moderních paneláků na nových sídlištích. Kdo nebydlel v paneláku s balkonem, ústředním topením a umakartovým jádrem, byl sto let za opicemi.

Nové „krabicové“ sídliště rychle pojalo kolem šesti tisíc lidí a zároveň se stalo unikátním. V tehdejším Československu bylo totiž posledním sídlištěm před západní čarou. Kousek za ním už jen hlídky peesáků střežily zadrátovanou hranici. Ostnaté dráty tam obepínaly těžko prostupnou hranici do svobodného světa, jehož vůni bylo cítit v přehradě. Stejně jako Jesenici totiž i tuto přehradu postavili na řece, která na naše území přitékala ze západního Německa.

Tato výjimečná pozice sídliště však zároveň znamenala, že podle toho vypadala skladba jeho obyvatel. Zhruba třetinu bytů v desítkách paneláků přidělil bytový podnik vojenským důstojníkům a agentům StB. Pro jistotu. Ostatní pak mladým rodinám s malými dětmi (případ mých rodičů) nebo třeba prvoligovým fotbalistům RH Cheb. Mým sousedem v domě tak byl například současný trenér prvoligového Liberce Jaroslav Šilhavý. Jako opora prvoligového Chebu bydlel hned nad námi.

Otec, který se stejně jako já narodil v Podhradu a svůj dosavadní život prožil v rodinném domě s velkou zahradou a ovocnými stromy, si na betonovém sídlišti rychle zvykl. Jako kamioňák státního podniku ČSAD, který týden co týden jezdil výlučně do Německé spolkové republiky, Holandska, Dánska, Belgie či Anglie, zásoboval hi-fi věžemi Sony, JVC a Hitachi, elpíčky Stonů, Bowieho a Madonny nebo džíny Levi´s nejen naši rodinu, ale i řadu dalších domácností na Skalce, ve Františkových a Mariánských Lázních. Ano, takhle jsme tam tenkrát žili.

Jak moc a co všechno pašováním západního zboží do totalitního socialistického státu riskoval, jsem tehdy netušil. Rodiče o podobných věcech před námi nemluvili, a proto jsem vše přijímal stejně samozřejmě jako žvýkačky Bajo a Pedro v prodejnách Jednoty. Vlastně ne. Těšil jsem se, co z Rotterdamu, Kodaně nebo Hamburku za pár dnů opět přiveze. Protože někdy to byla i rybářská výbava.

A tak už v 80. letech jsme doma měli navijáky, pruty či další doplňky značek Shakespeare, D.A.M., Balzer nebo Jenzi. Nikdy nezapomenu na dvoudílný prut, který jsem po absolvování rybářského kroužku objevil pod stromečkem. Shakespeare byl krátký, 2,1 metru dlouhý, a s výjimkou korkové rukojeti a oček byl celý červený. Jen pomysli, milý čtenáři. Československým hudebním žebříčkům vévodily „Knoflíky lásky“, reklamní bloky v televizi uvádělo vajíčko s buřinkou a já už měl svůj první prut ze západu. I s navijákem, který na mě čekal v jiném balíku pod stromečkem.

Oproti prutům Lipno, v té době u nás obvyklým, na mě červený Shakespeare působil jako prut z jiného světa. Měl lehčí očka bez výrazné vnitřní vložky a celkově byl štíhlejší. Jeho očka se takovým způsobem lišila od svých protějšků v Československu, až jsem je v první chvíli považoval za vadná. Táta mi ale vysvětlil, že jsou v pořádku. Že takové pruty vyrábějí na západě. A tak jsem Shakespeara začal milovat.

A stejně jako si dodnes pamatuji na tento prut nebo zmíněné socialistické reklamy, ve kterých dvacetiletí lidé na diskotéce nadšeně chlemtali mléko, anebo se jeden mladý pár v posteli blížil vyvrcholení při dojídání plechu s jablečným štrúdlem, nemohu zapomenout ani na poslední prázdninovou neděli roku 1985. Neděli, která zásadním způsobem ovlivnila mou rybářskou orientaci. Která mě pootočila k přívlači…

Poslední den prázdnin

V noci na neděli se mi špatně spalo, myslí jsem už bloudil po školních chodbách. Neustále jsem se převracel z boku na bok, a tak jsem raději už před půl pátou vylezl z pokoje do kuchyně. Abych se podíval špajzu a ledničce na zub.

„Proč nespíš?“ houkla na mě z koupelny máma, která byla zvyklá vstávat brzy.

„Nemůžu spát,“ pokrčil jsem rameny, „asi si zaběhnu na chvilku pod barák na ryby.“

Matku nijak nepřekvapilo, že její jedenáctiletý syn chce ještě za tmy vyběhnout k vodě. Sám. Vychovávala nás spartánsky, navíc ale žila s rybářem, a tak jen řekla, ať se vrátím do oběda. A než stihla vylézt z koupelny, byl jsem už možná někde za Myslivnou. Na strmém svahu směrem k přehradě jsem v ranní mlze minul ústí od podzemní chodby, o které se mezi námi dětmi říkalo, že ji vybudovali nacisté, a odtud se smíšeným lesem podél břehu vydal k zátoce „pod dědečkárnou“. Tak jsme velkému baráku nad zátokou říkali, protože sloužil jako domov důchodců. Tehdy jsme samozřejmě neměli ani tušení, že přijde listopad 1989, po něm privatizace a s ní změna obsahu. Že se z domova stane nevěstinec, že důchodce nahradí prostitutky, což místopisný název pro lokalizaci zátoky trochu zkomplikuje.

V každém případě k zátoce jsem dorazil v pravou chvíli. Měřeno rybářským časem, jenž je dirigovaný výhradně východy či západy slunce. Skrz mlhu, která ohlašovala příchod babího léta, totiž bylo cítit, že ráno akorát začíná. Že se na východu za mými zády zvedá slunce. A spolu s jeho ohnivou výsostí, zatím ještě rozostřenou mlhou, i ryby k hladině.

Buuuuuuch! navezla se do stoupajících ouklejí dravá ryba, kterou jsem měl tenkrát za velkou štiku. Zalovila, jako by týden nežrala. A já se zakřenil radostí, že poslední den prázdnin přinesu domů zubatou. Pokud ji chytím. Ale čím?

Má výbava nástrah na třpytkování, jak se přívlači tehdy nepřesně říkalo, byla více než skromná. Čítala jednu Heintzku, kterou už otec nechtěl kvůli zrezlému kroužku, dvě rotačky, jednu cyankálku a jeden tuhý žlutý twister. Víc už nic. Z dnešního pohledu mi vzpomínka na ony přívlačové začátky přijde k pousmání, ale taková byla realita malého rybáře, závislého hlavně na tom, co už jeho otec nebude potřebovat. Zatímco dnes o woblery, třpytky a gumy zakopávám po celém bytě, tehdy se mi všechny umělé nástrahy vešly do kapesní plastové krabičky. A z ní jsem vybral právě onen tuhý twister. Poprvé v životě! Vůbec poprvé jsem do vody nahodil něco jiného než plech.

A protože jsem s nástrahou tohoto typu neměl zkušenosti, vedl jsem ji asi jako rotačku. Plynulým, monotónním navíjením, a to spíš rychleji, abych ji neutrhl. V létě 1985 jsem nevěděl nic o možnostech kreativního vedení gumové nástrahy, o využívání veškerého potenciálu jejího měkkého těla a ocásku. Prostě jsem jen tupě navíjel. A zřejmě ne špatně. Stalo se totiž něco, pro co každý z nás žije.

Když jsem žluť přitahované nástrahy zahlédl v průzračné půlmetrové mělčině, vzedmula se za ní hladina. Vzpomínám si, že vysoko. Měřeno optikou mých dětských očí se vyboulila, jako by se na břeh chystala vystoupit godzilla. A v tu ránu jsem zavětřil jackpot. Strnul jsem, a tím uslyšel bušit vlastní srdce. Každým zlomkem vteřiny jsem čekal záběr od velké štiky. Fakt, že jsem před twisterem neměl lanko, které by zabránilo štičím řezákům v amputování vlasce s nástrahou, jsem přitom neřešil. Jako každý nezkušený tichý blázen jsem měl šupinato před očima. Jediné, co jsem viděl, byl přelud. Barevná skleněná vitráž možné nadcházející slávy. Iluzorní mozaika vyskládaná z tisíce malých sklíček. Obraz s obrovskou rozevřenou tlamou plnou zubů, žíhanou tunikou zn. Esox a poté už jen aplaudující dav celého sídliště. Ano, to jsem viděl. Kapitální štiku a slávu.

Pak ale došlo k něčemu, co s uvedenou vidinou nemělo nic společného, nicméně co velmi silně ovlivnilo můj příští rybářský vývoj. Na mělčině přede mnou vytanulo velké tělo neznámého rybího druhu. Žádná štika, ale cosi stříbrného. Duhák? Velký cejn nízkého vzrůstu? Nějaký hybrid? Nebo u nás dosud neobjevený druh, který připlaval Ohří z území nepřátelského Německa? Co když je ta neznámá ryba zkázonosná? Co když v ní tiká bomba? Co když ji agenti západních mocností poslali do socialistického ráje s jasným úkolem – připravit přehradu u Chebu pro invazi? Bože, kdo nebo co to může být?!

Naše pohledy se protnuly. Šlo sice jen o zlomek sekundy, avšak jako by trval věčně. Hleděl jsem překvapeně na rybu, ona překvapením na mě, přičemž tváří v tvář jeden druhému jsme věděli, že spád událostí je mimořádně rychlý. Že už nemáme kam uhnout. Blyštivá ryba v patách gumy už neměla svůj prudký výpad s maximálně otevřenou tlamou jak zastavit, v raketově rychlém pohybu už byla příliš blízko všeho. Břehu i nástrahy. A já nesměl ucuknout. Čas se zastavil.

Bzzzzzz! rozeřvala se okamžitě brzda malé Sigmy a můj vánoční Shakespeare dostal naloženo, jako ještě nikdy předtím a jako už nikdy potom. Jak dlouho jsem rybu v zátoce pod dědečkárnou zdolával, nevím. Pět minut, deset minut, čtvrt hodiny? Zdálo se mi, že věčně. Když jsem však konečně neznámý rybí druh podebral, roztřásl jsem se, jako bych právě vylovil Svatý grál. Ryba, kterou jsem viděl poprvé v životě, byla fascinující. Největší, jakou jsem do té doby vyvláčel. Měřila 71 centimetrů.

Že se jedná o bolena, mi však řekl až táta u nás doma. Hned poté, co si svůj úsudek ověřil u několika sousedů, rovněž rybářů. Bolena znal totiž jen z obrázků, a tak k nám raději svolal rybářské konzilium. Poradní sbor rady starších rybářů zkoumal můj úlovek asi deset minut, než definitivně potvrdil: Je to bolen!

Všichni přítomní se přitom shodli, že takového ještě neviděli, a tak mi neznámá stříbrná ryba přece jenom slávu zajistila. Už druhý den totiž celé okolí vědělo, že „ten malej od Fikara“ chytil velkého bolena. Psal se rok 1985 a na Chebsku do té doby téměř neznámí boleni začali vystrkovat ploutve. Jejich skutečná éra, během níž si nejzápadněji položenou přehradu v zemi podmanili, však teprve měla přijít. A spolu s ní i můj zápal pro jejich náročný lov. To už je ale mladší kapitola.

Pokud jde o tu starší, onu poslední prázdninovou neděli jsem obohatil svůj rybářský slovník hned o dvě nová slova – bolen a twister. Právě tak jsem začínal růst v rybáře…

Václav Fikar (Kajman, duben 2013), foto: Václav Fikar, grafika s mapkou: Kajman