Takový normální závodník


Datum publikace: 28-08-2021, 8:32 v Ze života mužova.

Neběhám proto, abych byl dobrý. Natož abych dobýval závodní vavříny. Běhám jen pro svoji radost. Přesto si občas, podle chuti a časových možností, zpestřím běžecký rok zajímavým závodem. Na pět či deset kilometrů. Na bednu přitom nemyslím. Vavříny patří po zásluze jiným. Mnohem pracovitějším než jsem já.

Před závodem mívám jen jediný cíl. Doběhnout do cíle závodu s pocitem, že jsem to dal, jak se říká. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem tváří v tvář tíži okamžiku obstál.

A nejinak tomu bylo i v případě mezinárodního závodu Valdštejnova 10 v Chebu.

Na desetikilometrovou trať, která zahrnuje dva strmé výběhy na hráz přehrady, dva výběhy u Chebského hradu či dvě krátká seběhnutí po schodech do areálu Krajinka, vyběhlo přes 150 závodníků nadšeně. A první třetina z nich i pěkně zostra. Jako bychom běželi jen dva, nikoliv deset kiláků.

Takový normální závodník
Pohled na start desetikilometrového závodu mezinárodní Valdštejnovy 10 v Chebu. Foto Andrea Půlpánová

Proto už chvíli po startu, při pohledu na velký kříž s ukřižovaným Ježíšem na malém Františkánském náměstí, jsem si pomyslel, jak asi tento závod dopadne. A že všichni vpředu jsme se zřejmě pomátli.

S nelibostí vnímám, že od startu mám nohy těžké jako z olova. Přesto se mi na konci prvního kilometru daří držet krok s první skupinou běžců, odhaduji třicetičlennou. Jak dlouho se jí ale udržím, když mě nohy neposlouchají?

Takový normální závodník
Vévoda Albrecht z Valdštejna se startovní pistolí. Foto Lukáš Leskovjan

Netuším, jak vzadu, ale vpředu je tempo dechberoucí. Brutální, jak těsně za mými zády procedil skrz zuby jeden z běžců.

Zleva mě předbíhá holka ve volném triku. Šmajdá do stran, přesto je evidentně nabušená. Protáhla se kolem mě jako rychlobruslařka Martina Sáblíková. Kolik jí může být? 25?

´No jo, dravé mládí,´ pomyslím si s pochopením.

Než si na otázku jejího věku odpovím, zprava mě předbíhá starší plešatý muž s šedivými vousy. Prohnal se kolem mě jako Asterix po vypití kouzelného lektvaru.

´Cože?´ zírám nechápavě na jeho záda před sebou. ´Dravé stáří?´ Do háje, kolik je staroušovi? 65?

Snažím se trochu přidat, aby mi neutekli. Nabušená Šmajdavá s Asterixem jsou však rázem dvacet, možná až třicet metrů přede mnou.

A tak o několik desítek metrů dál předbíhám alespoň starostu Chebu, kterému se rozvázala tkanička. Jsme stejně staří, tuším, takže je to fér.

Takový normální závodník
Závodníci minutu před startem desetikilometrového závodu mezinárodní Valdštejnovy 10 v Chebu. Zcela vlevo vévoda Albrecht z Valdštejna. Foto Andrea Půlpánová

Na druhém kilometru už mám vážný problém. Rychlé tempo vedoucí skupiny nepolevuje a moje plíce nestíhají této sprintérské masírce. Hoří a dusí se zároveň, což se mi při závodu dosud nestalo.

´Co to je? Mám snad covid?´ žádám od plic vysvětlení. Vždyť mám natrénováno, doprčic. Jen za posledních pět týdnů jsem běžel osmkrát desítku na čas. Jednou sedmičku. A dvakrát pětku. Tak jak to, že na druhém kilometru stěží popadám dech?

Dýchám fakt těžce. Ale jakžtakž se držím. Dupu. Třeba vše rozběhám.

Anebo také ne. Na třetím kilometru je mi zatím nejhůř. Někdo mi v noci musel vyměnit nohy i tělo. Poznávám jen svůj nevyspalý obličej. Nohy netáhnou, plíce jako by se s rychlým během nikdy nepotkaly. Jako bych běžel s člověkem na zádech.

Možná jsem grogy nevyspáním, přemítám. Ano! Určitě. Vždyť ještě v půlnoci jsem pařil s holkami na filmovém festivalu v Karlových Varech – na Koncertu pro křídla.

Po koncertu Ewy Farne jsme si dali nějaký míchaný drink na baru a každý velkého burgera. Až pak jsme vyjeli směrem Sokolov a Cheb. A do postele jsem se dostal po jedné v noci. A vstával už v sedm ráno. Životosprávu, kterou jsem si hlídal tři dny před závodem, jsem ponocováním a kilovým půlnočním burgerem dočista zazdil.

Takový normální závodník
Vévoda Albrecht z Valdštejna se chystá ke startovnímu výstřelu. Foto Andrea Půlpánová

Na čtvrtém kilometru mě předběhl starosta se zavázanou tkaničkou. Zatím jsem nic nerozběhal. Není to dobré. Myslím, že tentokrát závod vzdám. Poprvé v životě ho vzdám.

Běžím už pátý kilometr a pořád v jiném těle. Sice se držím na chvostu první čtvrtiny závodníků, ale plíce stále hoří a nohy zůstávají tvrdě a těžké jako žulové kvádry.

Asi jsem je měl jít před závodem rozběhat. Jenomže místo rozběhání a pořádného rozcvičení jsem doma chladil holeň, kterou jsem potřísnil vařícím zeleninovým vývarem při klohnění omáčky. Osmdesát minut před startem.

Jasně, dnes závod vzdám. Nebudu se zbytečně trápit. O nic přece nejde. Vždyť běhám pro radost, nikoliv kvůli sebetýrání.

Na šestém kilometru zdravotníci nakládají nějakého závodníka do sanitky. Nebo závodníci? Netuším. Ani co se komu stalo. Nemám čas se ohlížet. Musím držet krok s běžci před sebou. Asterixem, nabušenou Šmajdavou a starostou. Před zdravotníky se vzdávat nebudu.

Sakra! V hradebním příkopu se k tvrdým nohám přidává i břicho. Někde u kuličkové dráhy v něm zaškruňkalo a jen o pár kroků dál jako by ho nafoukli kompresorem. Tak rychle ztvrdlo. A mě dorazily křeče.

Jen kvůli nim lehce zpomaluji, ale nemohu říct, že by se dostavil nějaký progres. Břicho mě opravdu bolí. Vše už je jasné! Neměl jsem jíst v půlnoci obrovský burger, plněný kdečím. Tušil jsem, že bude problémem.

Možná bych se měl posadit a přece jenom mávnout na záchranáře, aby mě také odvezli.

Takový normální závodník
Ambasadoři závodu Valdštejnova 10. Soňa Hrabec Kotulková a Michal Hrabec. Foto Lukáš Leskovjan

Kdesi na sedmém kilometru si uvědomuji, že nohy jsou o fous lehčí. A že na zádech žádného člověka nenesu. Hlavně mi však slehlo a břicho rychle splasklo. Někdy stačí dvě tři šťastná došlápnutí a rázem je po pnutí. Věci se vyřeší samy.

A teď bůh ochraňuj soupeře!

V očích mě sice štípe pot, ale zatím ještě vidím dobře. Předbíhám starostu.

A na osmém kilometru také Asterixe. Po něm chlapa s kérkou na lýtku. A předbíhám i nabušenou Šmajdavou. A nakonec i psa, který na Krajince utekl paničce.

Najednou se mi dýchá o mnoho lépe. Skoro normálně. Takže dnešní závod nevzdám!

Devátý kilometr je nejvíc v pohodě ze všech. Oči mám sice zalité slaným potem, ale většina potíží z prvních osmi kilometrů se téměř vypařila. Přesto jsem grogy a běžím doslova na krev.

Takový normální závodník
Závodníci směřují k hradebnímu příkopu a dál k řece Ohři. Foto Andrea Půlpánová

Konečně je tady poslední kilometr. Jenomže s ním také drakonický výběh Hradní ulice u Chebského hradu. Dnes už podruhé. Místo, které v roce 2019 dvě třetiny závodníků ve druhém kole desítky nevyběhlo, ale vyšlo. Tehdy jsem ho dvakrát vyběhl. Avšak letos? V jiném těle? S tím, jak se celou dobu cítím?

Při náběhu na dlážděnou ulici směřující vzhůru se připomíná lehce opařená holeň a také mě začíná táhnout tříslo. A dost! Rozhoduji se vypnout a nahoru vyjít. Tentokrát to prostě nedám, říkám si.

„To dáš!” zaslechnu ale seshora. „Pojď, pojď!”

Cože? To je hlas mojí holky. Skrz pot v očích vidím jen siluety diváků, ale barvu jejího hlas zřetelně rozeznávám. Andrea!

Sakra, co dělá zrovna tady? Před branami pekla, kterému se chci odevzdat. Teď, když jsem se rozhodl celou ulici nevyběhnout, ale prachsprostě vyjít.

„Pojď, pojď,” povzbuzuje hlasitě, jako by tušila, jaké myšlenky se mi honí hlavou. „To dáš!”

Do háje. Přece nevzdám stoupák před svojí holkou, i když se jedná o stoupák na desátém kilometru.

A tak jsem tam dole nevypnul a nahoru vyběhl, jako bych na zádech nesl dva metrákové chlapy. Dal jsem to. Totiž ji. Hradní ulici. Zrovna, když začalo mírně pršet.

Jenomže nahoře u předzahrádky restaurace mi opět začaly hořet plíce. Teď už to musíš vydržet, jsi tak blízko, přesvědčoval jsem celé tělo.

Takový normální závodník
Jakubská ulice podruhé. Po vyběhnutí Hradní ulice mě od cíle dělí už jenom asi 250 metrů. Foto Lukáš Leskovjan

Když jsem proběhl kolem Špalíčku za hlasitého povzbuzování lidí v kavárně a vzápětí vběhl do cílové rovinky, jako bych po dnech bloudění v poušti spatřil jezero s křišťálovou vodou. Cílová brána! S vyplazeným jazykem na dresu jsem ještě lehce přidal a modlil se, abych nevběhl do fata morgany.

Cíl! Skutečně jsem spočinul v cíli.

„Jste dobrý. Gratuluji Vám,” podal mi vévoda Albrecht z Valdštejna ruku. A jeho choť mi navlékla na krk pamětní medaili. Ze dřeva.

„Jsem tak rád, vévodo,” popadal jsem dech za cílovou brankou, „že vás vidím živého.”

Vévodovi zacukal koutek úst , ale z role váženého šlechtice nevypadl. A já se vzápětí zavlažil kolou i pivem.

Když se o pár minut později objevily na netu výsledky, vytřeštil jsem oči.

Na valdštejnské trati, o níž dlouhodobě hovořím jako o trati, na které se nedá zaběhnout osobní rekord na deset kilometrů, jsem zaběhl svůj osobní rekord.

Čas 00:46:44 mi navíc v kategorii mužů v nejlepším věku, tedy M49 (40-49 let), vynesl solidní 6. místo.

A tak jsem to i tentokrát dal. Navzdory všem protivenstvím, která jsem si přivolal sám svojí bohémskou nezodpovědností, jsem doběhl se ctí. Myslím, že pivo si zasloužím.

Václav Fikar (převzato z magazínu vášní Epikon.cz)




Komentář

one × 4 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Mimořádná nabídka! Za velmi nízkou cenu kvalitní prut k lovu velkých sumců.

Protože k přívlači se mi příliš nehodí (:-D), prodám výbavu k lovu velkých sumců. Prut Jenzi Siluro Spezial Baitmaster (3 m,...

Top