Štika je od pohledu super predátor. Ať už si ji budeš prohlížet z jakéhokoliv úhlu, nakonec ji vždycky pochválíš. Pokaždé si řekneš, že je dokonalá. Výjimečná. Maskovacími mimikrami, které z ní činí ducha podvodních džunglí; šípovitým tvarem těla, určeným k bleskovému výpadu na kořist; nebo zuby, kterými vynáší rychlé rozsudky smrti. Štika je prostě dokonalý lovec, výjimečný sladkovodní zabiják. Přesto rok co rok…

Predátorovi v patách aneb Dny úsilí

Věděl jsem o ní. Svými mocnářskými manýry, nad nimiž ze všeho nejvíc čněl despotismus, se nijak netajila. Na koho ukázala, toho měla. Kde? V hubě! Dostala ho, i kdyby se měla na hladině třeba třikrát otočit. Pod samotnou hladinu jsem samozřejmě neviděl, ale dokážu si poměrně plasticky představit, jak svému regionu vládla. Bez slitování!

Na „svou“ trofejní štiku jsem byl nachystaný víc než dost. Hodinu za hodinou jsem část jejího podvodního impéria pročesával různými nástrahami.

Pravda… Byly dny, kdy nebyla vidět ani slyšet. Byly dny, kdy o ní nikdo nevěděl. Stačilo jen, aby ji hřálo plné břicho, a její poddaní se mohli téměř bez strachu producírovat po všech známých i neznámých stezkách (Teď mě tak mimoděk napadá… Je možné žít život malé ryby bez strachu? Bez obavy o vlastní život?).

Když ale její prázdný břich zakručel, jako by pod hladinu dosáhlo samotné peklo. Hlad u ní aktivoval všechny klíčové smysly, potřebné k úspěšnému lovu. A tehdy platilo: Běda každému, kdo uvěřil, že stín zdejší krutovládkyně se rozplynul a že vzduch ve vodě je čistý.

Na takto pošetilou rybu zaútočila odkudsi ze zálohy, rychlostí vystřeleného šípu, čímž byl osud nepozorné naivky zpečetěn. Zubatá si chycenou kořist podržela chytacími špičáky, aby ostré řezáky na horním patře její „kachního zobáku“ nasměrovaly přišpendlenou nebožku do kručícího žaludku.

Jak už jsem řekl… Věděl jsem o ní. Několikrát jsem ji zahlédl, když lovila bezmála mírové kapry u hladiny, a tehdy jsem štiku odhadl na 120 centimetrů. Plus mínus.

Samozřejmě, že takový šperk jsem toužil ulovit. Myslím, že nám oběma by to na společné fotografii moc slušelo. Jako Bradovi a Angelině nebo jinému páru, podobně dokonalému. Ona, královna podvodní říše a jí podrobených kolonií, a já, její velký přemožitel… Před objektivem bychom tvořili parádní pár :).

Podběrák byl v lodi samozřejmě připravený. Člověk neví hodiny ani minuty…

Ano, toužil jsem ulovit jednu z největších štik, jaká kdy dýchala vzduch mé oblíbené Skalky. Proto jsem každý druhý den svými umělými nástrahami bičoval zhruba padesát metrů čtverečních, které ohraničovaly její obvyklé loviště, a nebyl jsem zdaleka sám.

O obří štice vědělo nejméně šest dalších rybářů. Dva z nich vláčeli, stejně jako já. Další čtyři rybáři pak dávali přednost přirozené nástraze. Na háčky pod splávky napichovali živé rybky. Plotice, karasy, cejnky.

Štiku ale nikdo z nás nedostal. Ono totiž ulovit tak zkušenou šiku na velké svazové vodě, podléhající trvale silnému rybářskému tlaku, je těžké. Velmi těžké. Obzvlášť pak, pokud se jí skutečně snažíte dostat…

Podobné kulisy štiky milují. Odtud strnule pozorují okolí, aby zaútočily smrtící rychlostí šípu.

Když zvolíš správné boilies, dějí se zázraky

Asi 150 metrů od obvyklého loviště zmíněného predátora se mírně vlní břeh. Zajímavý je snad jen tím, že ho od jara do podzimu okupují kapraři. Někteří z nich si tyčovými bójkami vyznačují krmná místa, jiní se při nahazování napěchovaných krmítek spoléhají na odhad vzdálenosti. Ať tak nebo tak, na tento břeh se ročně podívají stovky zdolaných kaprů a cejnů. Mělčina, která je se břehem spojená, je totiž takovou kapří dálnicí.

Mezi zdejšími kapraři sedí ráno 8. srpna muž, který má také svůj sen. Už přes čtyři týdny sype kukuřici a boilies ke své tyčové bójce v naději, že s jeho třílibrovým prutem konečně zacvičí kapr přes osmdesát centimetrů. Až dosud, nahlíženo optikou specialistů na lov velkých kaprů, tam spíše paběrkoval. Největší kapři, jimiž se mohl pochlubit, měřili 62 a 66 centimetrů.

Vzhledem k časové a finanční investici nemohl mít z takového výčtu radost, alespoň myslím. Na druhou stranu nerybařil deset pátků. Byl velmi zkušený a dobře věděl, že příroda je příroda. Že někdy, chceš-li dosáhnout cíle nebo se přiblížit splnění svého snu, musíš být trpělivější než kdykoliv předtím. Proto zůstával v klidu a věřil, že brzy přijdou lepší dny. Že přijde den, který všechno zlomí.

Rybář nikdy neví, co mu nový den u vody přinese. I kdyby ale nepřinesl nic, myšleno žádný záběr, už jen pro podobný pohled stojí za to dýchat u vody vzduch… Romantická Jesenice.

Ten den přitom už nastal. Před chvílí. Dvě hodiny poté, co kolem bójky, vzdálené od obvyklého loviště „mé“ štiky šedesát metrů, rozházel další dva kilogramy boilies. Právě tehdy se rozezvučel pípák u jednoho z jeho dvou prutů. Protože si ale zrovna povídal s kolegou, který feederoval asi třináct metrů od něj, musel přidat do kroku, aby zásek stihl. Vlastně se musel rozeběhnout, aby rybu nepromeškal.

Naštěstí pro něj přibíhá včas. Zásek sedí, háček se v tlamě ryby pevně chytá. A nejen pevně, ale hlavně šťastně, jak se ukazuje o deset minut později, kdy se u břehu před jeho podběrákem otočí velké štičí tělo. Háček drží v samotném okraji tlamy, mimo dosah řezných zubů. Tím má prakticky vyhráno. Štika, kterou už vodě nevrátí, měří fantastických 128 centimetrů!

Samo o sobě už to by stačilo, jenže ona navíc nosí štěstí. O pouhé tři dny později má totiž tento kaprař na kontě dva kapry přes kýžených osmdesát centimetrů a další dva přes sedmdesát. Jako by s nečekaným ulovením velkého predátora zlomil prokletí svého místa.

O několik týdnů později nám, zasvěceným, čas ukáže, že jím ulovená štika byla štikou, po které jsme cíleně pásli. Než k tomu ale dojde, mluví šťastný kaprař o chyceném překvapení stále dokola. Těžko věří tomu, že ulovil trofejního masožravce na kuličku vařené těstoviny, navíc nastražené mimo háček. Jen těžko věří tomu, že on, zatvrzelý kaprař, se může chlubit obří štikou, která se až do tohoto okamžiku slunila na vrcholu potravního řetězce.

V době, kdy jsem usiloval o kapitální štiku, kterou nakonec chytil kaprař na boilies, jsem vytáhl několik jiných štik. Pěkných, i když nikoliv trofejních. Tady jednu z nich pouštím zpět.

Život i smrt si najdou cestu

A teď se konečně vracím k samotnému úvodu článku. I když je štika dokonalý lovec a výjimečný sladkovodní zabiják, kterému za jeho život padnou za oběť stovky ryb, rok co rok se v Česku uloví nejméně jedna kapitální zubatá na boilies, kukuřici nebo jinou „vegetariánskou“ delikatesu z repertoáru kolegů-kaprařů. A to platí nejen pro štiku.

Mnozí jsme jistě kroutili hlavou nad případy velkých candátů, kteří rovněž skončili na háčcích rybářů, sedících na kaprech. Jako by tu a tam zákony přírody pro dravé titány neplatily. Jako by se jim obávaní predátoři občas s chutí vysmívali, ačkoliv není zcela jasné proč.

Stulíkový háj, další oblíbené místo štik. Haló, paní štiko, jste tam?

Ale víte co? Mě to baví! Baví mě, že i nejdokonalejší institut, jakým příroda bezesporu je, připouští celou řadu výjimek. Takových, které potvrzují pravidlo, že život i smrt si vždy najdou svou vlastní cestu. Cestu, která nás navzdory všem vědomostem a dostupným technologiím nepřestane udivovat…

Václav Fikar (Kajman, leden 2016), foto: Václav Fikar