Vánoce by měly být křesťanským svátkem klidu a rozjímání, který stmeluje rodinu a zlepšuje vztahy mezi lidmi, byť třeba jen na pár dní. Svátkem, jenž rozzáří dětem oči a dospělé vrátí do chvil, kdy také jim zářily oči. Anebo kdy jim bylo krásně a jen tak si příjemně pluli.

Jenomže pravý opak je často pravdou. Tradiční Vánoce zmutovaly v ukřičený kolotoč front, všudypřítomných mačkanic, nervozity a časové tísně, kdy jde s trochou nadsázky o jediné. O přežití.

Abych tedy letošní Vánoce přežil a zároveň nemrhal svým časem v chaosu předvánočního shonu, připravil jsem si v dostatečném předstihu plán hodný velkého stratéga pro výjimečné příležitosti. Zněl zhruba takto:

Všechny dárky, brambory na salát i strouhanku na kapra nakoupím v dostatečném předstihu, čímž se vyhnu tradičnímu předvánočnímu běsu po 15. prosinci. A ony poslední dny před štědrým večerem už si jenom vychutnám s nohama na stole a za poslechu vánočních písní ze starých desek. A budu loupat buráky a zubit se u Pelíšků a Sám doma. Zkrátka nakoupením všeho potřebného v dostatečném předstihu eliminuji možnost srážky s vánočními katastrofami, a tedy i možnost případné psychické či fyzické újmy na zdraví.

Jenomže člověk plánuje a život mění. Pracovní vytížení mi znemožnilo prošmejdit vánoční trhy, knihkupectví a další království pěkných dárků včas a v klidu, a tak z mého plánu nezbylo nic. Rázem jsem se ocitl tam, kde jsem se ocitnout nechtěl. Ve víru ukýchaných mačkanic, které mi kradly klid a v nichž jsem mrhal svým časem. Než jsem totiž zkompletoval dárky pro všechny blízké, musel jsem vystát X front. Na rozjímání u adventního věnce jsem mohl zapomenout.

Bude někdo platit, prosím?

Netuším, kolik času jsem od 16. prosince prostál v nákupních frontách, ale nějakou hodinu bych zcela určitě napočítal.

Kupříkladu v sobotu 16. prosince… Jen v hypermarketu Albert v obchodním centru Dragoun Cheb jsem čekáním na zaplacení šesti potravinových položek strávil neuvěřitelných osmadvacet minut! Čas strávený ve frontě mezi pokašlávajícími lidmi by však byl ještě o pár minut delší, kdyby tři zákazníci přede mnou úmorné čekání na zaplacení nevzdali.

Ve frontě u jedné ze tří funkčních pokladen Alberta jsem tak zřejmě vytvořil svůj nový osobák. Mám pocit, že i za totáče jsem v prodejně Ovoce-zelenina na desetitisícovém sídlišti stále v dlouhé frontě na banány citelně kratší dobu.

Radost pod stromečkem. Teď už snad bude klid… Foto Václav Fikar

Kapr na štědrovečerní stůl

Soudě podle ohlasů strávníků je smažený kapr v trojobalu mojí parádní disciplínou. Od čtrnácti let, kdy jsem ho doma připravoval poprvé, jsem onu rybí baštu ke štědrovečerní večeři postupně vypiloval k dokonalosti a přivedl ji někam na hranici delikátní rajské slasti.

Vše kolem štědrovečerního kapra si přitom dělám sám. Od výběru přes usmrcení, vykuchání až po usmažení. Aby mě příprava štědrovečerního kapra mnohem víc bavila, dodržujeme u nás tradici. Kapry určené na náš vánoční talíř totiž vybíráme spolu s mladším synem. Postavíme se do fronty a jak se pozvolna krátí, šoupeme se ke kádím. Až nakonec ukážeme na dva zdatné exempláře, které pak doma proměním v gastronomický zážitek.

Ze všech možných prodejních stanovišť vánočních kaprů jsme letos zvolili kádě u obchodního centra Pivovar v Chebu. Po sedmnácti minutách strávených ve frontě jsme se synem konečně ukázali na dva kapry o celkové hmotnosti šest kilogramů. Cena za jednotku? 105 Kč za kilogram kapra (přes 1,5 kg).

Jak jsem později zjistil, dražší kapry už v Chebu nikdo neprodával. U ostatních kádí ve městě stál kilogram výběrového kapra (nad 2,5 kg) do devadesáti korun, většinou ale 85 korun. Na štědrovečerním talíři s bramborovým salátem nám tak voněl nejdražší kapr z Chebu. A takový kapr prostě musel chutnat všem, i kdybych jeho kůrčičku připálil.

Po stopách bramborového salátu

Od loňských Vánoc si bramborový salát připravuji sám. A musím říct, že moje malá kuchyně je z tohoto faktu nadšená. Zvlášť pak, když mi žuchne na podlahu pár vajec, právě vyndaných z lednice, anebo když při otevírání festovně utěsněných okurek rozbiji sklenici a kyselý lák nateče úplně všude.

Kolik času jsem po těchto drobných haváriích strávil uklízením? Ještě před tím, než jsem na salátu cokoliv udělal? Dvacet minut. A kolik času uklízením po pečlivém zamíchání všech potřebných ingrediencí, abych vytvořil salát hodný mistra? Dalších dvacet minut.

Naštěstí na úklid po salátu jsem měl pomocníky. To, co při míchání salátu popadalo z kuchyňské linky na podlahu pod linkou, slízal pes. To, co vystřelilo vzhůru a přilepilo se na strop, jsem pak setřel ze štaflí.

Fleky na stropě pořeším asi až na jaře, kdy vymaluji. Nyní bych rád v klidu rozjímal…

Kráječ nad zlato

Než jsem ale stihl zneřádit kuchyni bramborovým salátem, musel jsem vařená vejce i brambory nakrájet. Čím jsem je rozmělňoval vloni, už si na mou duši nepamatuji. Kráječem na vejce to ale zřejmě nebylo, protože jinak bych ho doma našel. Já ho však nenašel, ani když jsem šuplíky v kuchyňské lince obrátil vzhůru nohama.

A tak jsem tuto primitivní kuchyňskou pomůcku vyběhl pořídit do nejbližšího obchodu s kuchyňskými potřebami. Neměli ji. Kráječe na vejce (brambory atd.) vyprodali 22. prosince.

Protože bylo ještě světlo, přesněji začínalo se šeřit, sedl jsem do auta a zajel jinam. Tam však kráječ na vejce vyprodali před dvěma dny, jak mi řekl prodavač. V následujících dvou obchodech (Kaufland a Tesco) ho vyprodali také 22., stejně jako v jednom vietnamském smíšeném zboží.

“Ty musíš pšijít džív, ty musíš pšijít fčéra,” poradila mi vietnamská prodavačka. A protože poradenství byl zřejmě její obor, hned mi nabídla alternativu. Super kráječ na vejce, který mi představila, byl ale jen obyčejným šťouchadlem na brambory.

V sobotu v osm večer mě nakonec zachránil jiný vietnamský market. Jeho majitelka se už chystala zavírat, ale umrkal jsem ji s tím, že nebude litovat, když se zamčením chvíli počká, že jsem přišel utrácet peníze. V úseku kuchyňských potřeb jsem pak ke své značné radosti objevil hned tři kráječe na vejce. Za kuchyňskou pomůcku, v jejíž existenci už jsem málem přestal věřit, jsem zaplatil 23 korun a vydal se zpět domů.

Nakupováním kráječe na vejce jsem tedy strávil více než tři hodiny svého života a projel bůhví kolik nafty.

Banální nákup ještě banálnějšího kráječe na vejce se stal nečekaným dobrodružstvím, které však nakonec dobře dopadlo. Foto Václav Fikar

Vychutnej si cukroví

Když už jsem si začal myslet, že jsem Vánoce přežil ve zdraví a že nejkrásnější svátky zimy už mi nemohou vzít víc, ukázalo se, že mohou. Sebraly mi zub! Přesněji kus stoličky, která se zlomila při kousnutí do prvního kousku ořechové vánočky, zakoupené na adventním trhu.

Přestože nyní zobu prášky proti bolesti zlomeného zubu, které podle příbalového letáku mohou zhoršovat moje vyjadřovací schopnosti, vyjádřit se musím:

Lidi, kteří pečete sladké. Nedávejte do těsta kamínky ani skořápky od vlašských ořechů. Mám takové tušení, že nerosty, byť v malých velikostech, ani dřevnaté skořápky vlašských ořechů do cukroví a vánoček nepatří.

Největší vánoční peklo

Ani zlomený zub, ani půlhodina strávená ve frontě u kasy, dokonce ani nejdražší kapr roku nebo martyrium se sháněním stupidního kráječe na vejce však nebyly největším peklem letošních Vánoc. Tím se v předvečer Štědrého dne, po nakrájení vařených brambor a vajec do salátu, stalo balení dárků! Touhle geometricky a motoricky náročnou pakárnou jsem strávil snad polovinu noci. V jejím průběhu jsem se mimo jiné řízl do prstu a taky převrhl sklenici s vínem na pracovní stůl.

Nesnáším balení čehokoliv, tedy ani dárků. Jestli někdo máte tuto činnost rádi a nebude vám vadit zabalit o pár dárků navíc, vzpomeňte si za rok na mě a ozvěte se mi… 🙂

No, Vánoce jsem opět přežil. Nikdo z pokašlávajících lidí v nákupních frontách mě nenakazil chřipkou a zlomený zub mám touto dobou již odborně ošetřený. Dokonce jsem již objednaný na leden, kdy mi zubařka vyrobí zbrusu novou stoličku. Účet za letošní Vánoce tím ještě citelně vzroste, na druhou stranu letošní svátky mému synovi rozzářily oči, takže asi dopadly tak, jak dopadnout měly. A tak mohu konečně začít rozjímat…

Václav Fikar