Na pstruhové stezce


Datum publikace: 27-04-2019, 20:19 v Rybářské výpravy objektivem.

Vše začalo příchodem jara. Sníh škaredé zimy se rozplynul a otravné mrazy odezněly. Dny se konečně prodloužily a oteplily. Na trávnících vyrašily sněženky, krok za nimi podběl, sedmikrásky a na stromech vypučelo první listí. Až přišel 16. duben. Pstruhové zahájení. Den, kdy pro mě začíná čarokrásné jaro. Povel, po němž jsem se ocitl na cestách za vůní a krásou českých řek i zapomenutých potoků. Den, kdy jsem se ocitl na lovu. Na pstruhové stezce!

Za kterým z kamenů bude? A pokud tam bude, čím ho zaujmu?
Pstruh obecný, forma potoční. Nejkrásnější ryba našich pstruhových vod.
Náročný terén horské řeky ve světle odpoledních paprsků.
Pstruh americký duhový není v našich řekách původním druhem.
I 20. dubna byla rána u řek mrazivá. Co na to pavouk?

Lovcem u řeky

Poklekl jsem do čerstvé dubnové trávy, která stále ještě zela ranní rosou, přestože v půl desáté dopoledne už slunce svítilo vysoko nad obzorem. Kolena u kalhot jsem měl okamžitě mokrá i špinavá. Půda byla měkká a po zimě stále ještě neprohřátá. Tam, pod vrcholky kopců českých hor, se totiž prohřívá později než v Polabí nebo v Praze.

Přikrčil jsem se co nejvíc k chladné zemi, aby na hladinu mělké podhorské říčky nedosedl můj stín, který by všechny plaché pstruhy v blízkém okolí zcela určitě rozplašil. Hlavně jsem však nechtěl být spatřen. Spatřen pstruhem, kterého jsem si vyhlédl. Který před minutou zakroužkoval v tišině u trav protějšího břehu, kde sebral jepici z hladiny.

Slunce svítilo do mých zad, což mi ztěžovalo lov. Bylo to podobné, jako když vítr vane od lovce směrem ke kořisti, která svého nepřítele ucítí a uteče. Pokud jsem chtěl pohledět pstruhovi z blízka do očí, musel jsem se na otevřeném břehu maximálně zneviditelnit.

Proto po čtyřech a navíc přikrčený, s těžkým fotografickým batohem na zádech a s podběrákem v ruce jedné a s prutem v ruce druhé, jsem se připlazil ještě o dva metry blíž k vodě. Kočkovité šelmy by mi možná daly dva mínus z plížení, což bych od nich bral jako vyznamenání. Vždyť právě ony jsou velmistry v nepozorovaném přiblížení se ke kořisti.

Potřeboval jsem se přiblížit ještě o jeden jediný metr blíž, ale dál už mě můj stín nepustil. O dva kroky později by se totiž na hladině rozprostřela děsivá silueta predátora. Moje silueta! A vyplašení pstruzi by se rozprchli bůhvíkam.

V pondělí 22. dubna už jarem voněla i tato podhorská řeka, přestože její teplota byla jen devět stupňů.
Při jedné z cest po pstruhových vodách jsem ulovil i tohoto pěkného duháka.
To není rybožravý ledňáček, ale nerybožravá sýkora koňadra. Přistála na tomto kopci z větviček, aby se občerstvila.
Potočák (pstruh obecný, forma potoční) přes třicet centimetrů je na drtivé většině pstruhových potoků a řek krásným úlovkem.

V této krkolomné pozici jsem velmi pomalu, abych se vyvaroval všech rychlejších pohybů, sesunul devítikilový bágl ze zad, a pak připravil prut k nahození. S náhozem jsem však nepospíchal. Soustředil jsem se, abych malou rotační třpytku posadil na hladinu právě tam, kam jsem zamýšlel. Aby se snesla na řeku tiše a aby se její oválné křidélko roztočilo kolem osy ihned po dotyku řeky.

Chtěl jsem toho po ní příliš. Vlastně po sobě jsem požadoval moc. Na mně bylo, abych všechno tohle provedl. Abych bezchybně nahodil z nekomfortní přikrčené pozice, a tím neztratil naději na úlovek. Při lovu v syrové nespoutané přírodě máte totiž obvykle jen jeden pokus k dosažení cíle. Jen ten první pokus. Další už mohou být marné.

Zklidnil jsem se. Rozmáchl se a bočním hodem nad travou, takovým měkkým lobem, nahodil. Špatně! Třpytka dopadla o třicet centimetrů dál, než dopadnout měla. Do trávy na protějším břehu. Šest metrů širokou říčku jsem zkrátka přehodil! A tam, na protějším břehu, třpytka chytla ulomený kousek štíhlé větvičky, kterou pak táhla po hladině za sebou jako ocas.

Tím jsem měl své zdejší účinkování za uzavřené, nicméně rozhodl jsem se nahodit k protějšímu břehu ještě jednou. Sám sobě jsem tím dal druhou šanci ulovit pstruha, který se sebráním hmyzu prozradil, přestože místo jsem měl za rozplašené.

Znovu jsem se zklidnil a bočním hodem vyslal rotační třpytku naproti pstruhovi. Tentokrát však v obavě, abych znovu těsně nepřehodil, jsem nástrahu v letu zastavil. Vlasec, který se při letu třpytky odvíjel z cívky, jsem ukazováčkem pravé ruky přimáčkl k rukojeti prutu. Třpytka v ten moment dopadla do vody, ovšem o čtyřicet centimetrů blíž, než jsem potřeboval. Nyní jsem tedy podhodil.

S dubnem přišlo jaro…
I když červené tečky nejsou viditelné, je to ryzí potočák.
Za pstruhy po řekách, říčkách a potocích západních, severních a středních Čech.
Na mé soukromé pstruhové stezce…

Přesto… Pstruh na nic nečekal a instinktivně zaútočil! Nekompromisně, jelikož život mezi rychlými proudy podhorské řeky není peříčko. Je to každodenní boj o přežití. O ulovení a sežrání každičkého jedlého sousta, které řeka rychle přináší a ještě rychleji odnáší. V chladných dravých řekách se pstruzi mají co ohánět, aby se najedli. A přitom si musejí krýt záda, aby je samotné neulovila vydra, norek nebo velký pták. Anebo člověk.

Ihned jsem viděl, že pstruh je krásný. Když se jeho silné zdravé tělo zazlatilo v mělkém proudu, srdce se mi rozesmálo, jako bych potkal velkou lásku z dávných časů. Konečně jsem se mohl odkopat, aby viděl, kdo je jeho soupeřem. Postavil jsem se a sestoupil k řece s podběrákem v ruce.

Když jsem jím pak srdnatě bojující rybu podebral, uvědomil jsem si, že nové kalhoty, které jsem klečením a lezením v mokré trávě a měkké půdě zničil, mě nemusejí mrzet. Naopak. Že jsou památkou na tohle velké vítězství. Na ulovení potočáka, jehož třiatřicet centimetrů naznačovalo, že byl králem a vládcem nemalého království. Že měl právo nad životem a smrtí na desítkách metrů čtverečních této pstruhové říčky…

Jiná z řek, ale další krásný pstruh potoční v mém podběráku. Srdce nad takovou rybou zaplesá.
Když pstruzi neberou, nevadí. Dívám se kolem sebe a vnímám krajinu.
Macatý duhák, kterého jsem ulovil na třpytku Kombi (Emte), vyrobenou svého času Mirkem Thiele, legendárním sokolovským výrobcem výborných třpytek.
S jarem se vrací barvy a vůně.
Pstruh pohádkově krásného vzezření.

Člověkem tamtéž

Některé z jarních cest za pstruhy končí úspěšně. Končí kýženými úlovky a někdy i příběhy. Velkými a nezapomenutelnými. Anebo si je později spojujeme s veselými historkami k zasmání.

Jiné však, a takových cest bývá v roce znatelně více než těch úspěšných, končí bez kýženého úlovku. Mrzí vás to pak?

Myslím, že by ani trochu nemělo, přestože pstruhová povolenka stojí víc než tisíc korun. Na lovu v okouzlující jarní krajině, pryč od neutuchajícího ruchu a všudypřítomné špíny měst, jde totiž o mnohem víc. O víc, než si je většina rybářů ochotna přiznat.

Minimálně o možnost se zblízka dotýkat nezničené, skoro až primitivní přírody v čase nových začátků, přičemž slovo primitivní myslím v tom nejlepším možném slova smyslu. A současně jde o výsadu být tichou, pokornou a přijímanou součástí zázraku zmrtvýchvstání.

Netuším, zdali mi nyní budete rozumět. Když ale lovím v tichu zarostlého podhůří, kde nejvíc ze všeho cítím vůni čisté proudné řeky a vítr v korunách stromů, kde v proudovém stínu za velkými kameny slyším srdce plachého potočáka, jako bych byl tím, kým by člověk měl být. Vděčným synem přírody.

Východ slunce. Jen pro to dnešní ráno stojí za to žít…
Cestou za pstruhy jsem nedaleko řeky potkal i bažanta. A kousek za ním i jeho dvě slečny.
Nádherně vybarvený potočák ve skvělé kondici.
Má pstruhová stezka je i stezkou plného sepětí s krásou přírody.

Tam, na dotek lahodnému tichu, si uvědomuji, že se dotýkám. Dotýkám se duše. Duše krajiny. Duše země. A možná i duše vesmíru, nejen rybářského. Jsem-li sám, cítím dokonalý klid a zároveň lehké vzrušení. Nesnažím se být větší, než jaký jsem. Protože člověk nemůže být vyšší než stromy. A nemůže být větší než hora. Nemůže být silnější než řeka. Nemůže zamávat křídly a vznést se nad krajinu jako pták. Nemůže být rychlejší než vítr. A nemůže se dotknout ani slunce, ani hvězd.

Ale je-li moudrý, nebo rozumný, pak si krásnou krajinu kolem sebe pustí do srdce a i jako predátor jí bude vděčný, že ona pustila jeho do svého soukromí. A bude vděčný za výše zmíněnou výsadu být její pokornou součástí. Oni totiž skuteční predátoři, ti největší a nejobávanější ze zvířecích lovců, jsou k přírodě ti nejpokornější ze všech.

Tento fakt si u pstruhových říček v podhůřích a lesních údolích plně uvědomuji a připomínám, a to nejvíce právě zjara. V době pučících barev a úžasných vůní k životu se probouzející přírody.

Potoční zrcadlo. Tady jsem však o pstruha nezavadil.
Jinde však ano. Tohle je potočák ulovený na gumovou nymfu.
Fotografie barev s rybářským motivem. Když u řeky přemýšlím, jak bych vyzrál na netečné pstruhy.
Na jedné z řek jsem vyfotografoval tohoto dvounožce. Předtím jsem však mezi jeho nohami chytil malého pstruha.

A protože řeka je nevyzpytatelná, někdy mně dá a jindy ne, a jelikož počasí má vliv na chování pstruhů, kteří někdy jdou a jindy ne, vláčím s sebou k vodě batoh s fototechnikou. Když ryby neberou, nenadávám. Místo prskání a spílání prostě fotografuji krajinu kolem sebe. Chci totiž z její nálady co nejvíc zaznamenat. Tady a teď.

A tak lovím buď ryby, nebo neopakovatelné záběry. A jsem šťastný, že mám dar vidět krajinu v šířce i detailu, a že ji mohu svým objektivem portrétovat. Neboť už zítra může vypadat jinak.

Rád proto oželím pár minut nahazování, čímž snižuji svoji šanci na úlovek, a prostě fotím. Dívám se, jak jaro přemalovalo přírodu, a ani v nejmenším nepřemýšlím o tom, že jsem možná právě nyní přišel o pstruha.

On totiž úlovek tečkovaného krasavce není, nebo by aspoň neměl být tím, co rybáře zaslepuje a zbavuje rozumu. Neměl by pro nás být tím nejdůležitějším, i když jsme rybáři, tedy lovci. Není totiž nezbytným pro naše přežití.

A přestože se každý chceme pokochat pohledem na antickou krásu potočního pstruha, tím nejcennějším by pro nás měla být možnost trávit čas v blízkosti čistých řek a potoků. V dosud nezničené přírodě, která zjara bujně rozkvétá a přináší život. Alespoň já, chlap, který jede na sluneční pohon, to mám právě tak…

Text a foto Václav Fikar

Duhák s poškozenou skřelovou kostí. Typické poranění vysazené ryby.
Chytat, nebo se jen kochat?
Pstruh obecný, forma potoční, ulovený na nástrahu z kohoutího peří.
Slunce prostoupilo lesem až dolů k řece.
Tento pstruh není obr. Má akorát míru – 25 centimetrů. Obr z něj ale možná jednou vyroste. Byl ve skvělé kondici a po rychlém a šetrném vyfotografování, kdy jsem ho držel v předem namočené ruce, ihned zmizel v nejbližší tůni. Bude-li mít v životě kopu štěstí, může vyrůst v sen mnoha rybářů…
Přírodo, respekt!
Na pstruhové stezce. Zítra možná znovu. Možná někde blízko vás…



2 thoughts on “Na pstruhové stezce

  1. Vážemý mistře, děkuji za váš článek. Promlouváte mi z duše!!! Ryby chytám čtrnáct let, pstruhovou povolenku si ale kupuju čtyři roky. „Potočáka“ přes třicet centimetrů jsem chytil jen jednou, ale nevadí mi to. Jsem rád, že jsem venku u vody. Blahopřeju ke krásným úlovkům a přeju Petrův zdar.

Napsat komentář: Vaclav Fikar Zrušit odpověď na komentář

nine − two =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Lapland Pike ovládli domácí Švédové. Češi se přesto prosadili

Nejslavnější rybářský závod severní Evropy v lovu štik na umělé nástrahy, Lapland Pike, ovládli domácí Švédové, kteří měli ve startovním poli nejpočetnější zastoupení.

Vítězství v...

Legendární závod v lovu štik se blíží! Laponsko je připravené.

Městečko Dorotea ve švédském Laponsku už je připravené na uvítání účastníků letošního ročníku největšího a nejslavnějšího závodu v lovu štik přívlačí na severu Evropy...

Jak těžké je vrátit kapitální štiku zpět? Sledujte druhou epizodu Rockera na rybách

Už jste někdy ulovili kapitální štiku a pustili ji po boji zpět? Už jste někdy darovali život velkému poraženému soupeři? Podívejte se, jaké to...

Podobné místo v Česku nenajdete, říká dobrodruh Ladislav Zdibura o Chebu

Jako Chebana mě pochopitelně musel potěšit tip cestovatele a dobrodruha Ladislava Zdibury, který posluchačům Radia Wave doporučil téměř tisícileté město Cheb jako místo, které...

Top