Vše začalo příchodem jara. Sníh škaredé zimy se rozplynul a otravné mrazy odezněly. Dny se konečně prodloužily a oteplily. Na trávnících vyrašily sněženky, krok za nimi podběl, sedmikrásky a na stromech vypučelo první listí. Až přišel 16. duben. Pstruhové zahájení. Den, kdy pro mě začíná čarokrásné jaro. Povel, po němž jsem se ocitl na cestách za vůní a krásou českých řek i zapomenutých potoků. Den, kdy jsem se ocitl na lovu. Na pstruhové stezce!

Lovcem u řeky

Poklekl jsem do čerstvé dubnové trávy, která stále ještě zela ranní rosou, přestože v půl desáté dopoledne už slunce svítilo vysoko nad obzorem. Kolena u kalhot jsem měl okamžitě mokrá i špinavá. Půda byla měkká a po zimě stále ještě neprohřátá. Tam, pod vrcholky kopců českých hor, se totiž prohřívá později než v Polabí nebo v Praze.

Přikrčil jsem se co nejvíc k chladné zemi, aby na hladinu mělké podhorské říčky nedosedl můj stín, který by všechny plaché pstruhy v blízkém okolí zcela určitě rozplašil. Hlavně jsem však nechtěl být spatřen. Spatřen pstruhem, kterého jsem si vyhlédl. Který před minutou zakroužkoval v tišině u trav protějšího břehu, kde sebral jepici z hladiny.

Slunce svítilo do mých zad, což mi ztěžovalo lov. Bylo to podobné, jako když vítr vane od lovce směrem ke kořisti, která svého nepřítele ucítí a uteče. Pokud jsem chtěl pohledět pstruhovi z blízka do očí, musel jsem se na otevřeném břehu maximálně zneviditelnit.

Proto po čtyřech a navíc přikrčený, s těžkým fotografickým batohem na zádech a s podběrákem v ruce jedné a s prutem v ruce druhé, jsem se připlazil ještě o dva metry blíž k vodě. Kočkovité šelmy by mi možná daly dva mínus z plížení, což bych od nich bral jako vyznamenání. Vždyť právě ony jsou velmistry v nepozorovaném přiblížení se ke kořisti.

Potřeboval jsem se přiblížit ještě o jeden jediný metr blíž, ale dál už mě můj stín nepustil. O dva kroky později by se totiž na hladině rozprostřela děsivá silueta predátora. Moje silueta! A vyplašení pstruzi by se rozprchli bůhvíkam.

V této krkolomné pozici jsem velmi pomalu, abych se vyvaroval všech rychlejších pohybů, sesunul devítikilový bágl ze zad, a pak připravil prut k nahození. S náhozem jsem však nepospíchal. Soustředil jsem se, abych malou rotační třpytku posadil na hladinu právě tam, kam jsem zamýšlel. Aby se snesla na řeku tiše a aby se její oválné křidélko roztočilo kolem osy ihned po dotyku řeky.

Chtěl jsem toho po ní příliš. Vlastně po sobě jsem požadoval moc. Na mně bylo, abych všechno tohle provedl. Abych bezchybně nahodil z nekomfortní přikrčené pozice, a tím neztratil naději na úlovek. Při lovu v syrové nespoutané přírodě máte totiž obvykle jen jeden pokus k dosažení cíle. Jen ten první pokus. Další už mohou být marné.

Zklidnil jsem se. Rozmáchl se a bočním hodem nad travou, takovým měkkým lobem, nahodil. Špatně! Třpytka dopadla o třicet centimetrů dál, než dopadnout měla. Do trávy na protějším břehu. Šest metrů širokou říčku jsem zkrátka přehodil! A tam, na protějším břehu, třpytka chytla ulomený kousek štíhlé větvičky, kterou pak táhla po hladině za sebou jako ocas.

Tím jsem měl své zdejší účinkování za uzavřené, nicméně rozhodl jsem se nahodit k protějšímu břehu ještě jednou. Sám sobě jsem tím dal druhou šanci ulovit pstruha, který se sebráním hmyzu prozradil, přestože místo jsem měl za rozplašené.

Znovu jsem se zklidnil a bočním hodem vyslal rotační třpytku naproti pstruhovi. Tentokrát však v obavě, abych znovu těsně nepřehodil, jsem nástrahu v letu zastavil. Vlasec, který se při letu třpytky odvíjel z cívky, jsem ukazováčkem pravé ruky přimáčkl k rukojeti prutu. Třpytka v ten moment dopadla do vody, ovšem o čtyřicet centimetrů blíž, než jsem potřeboval. Nyní jsem tedy podhodil.

Přesto… Pstruh na nic nečekal a instinktivně zaútočil! Nekompromisně, jelikož život mezi rychlými proudy podhorské řeky není peříčko. Je to každodenní boj o přežití. O ulovení a sežrání každičkého jedlého sousta, které řeka rychle přináší a ještě rychleji odnáší. V chladných dravých řekách se pstruzi mají co ohánět, aby se najedli. A přitom si musejí krýt záda, aby je samotné neulovila vydra, norek nebo velký pták. Anebo člověk.

Ihned jsem viděl, že pstruh je krásný. Když se jeho silné zdravé tělo zazlatilo v mělkém proudu, srdce se mi rozesmálo, jako bych potkal velkou lásku z dávných časů. Konečně jsem se mohl odkopat, aby viděl, kdo je jeho soupeřem. Postavil jsem se a sestoupil k řece s podběrákem v ruce.

Když jsem jím pak srdnatě bojující rybu podebral, uvědomil jsem si, že nové kalhoty, které jsem klečením a lezením v mokré trávě a měkké půdě zničil, mě nemusejí mrzet. Naopak. Že jsou památkou na tohle velké vítězství. Na ulovení potočáka, jehož třiatřicet centimetrů naznačovalo, že byl králem a vládcem nemalého království. Že měl právo nad životem a smrtí na desítkách metrů čtverečních této pstruhové říčky…

Člověkem tamtéž

Některé z jarních cest za pstruhy končí úspěšně. Končí kýženými úlovky a někdy i příběhy. Velkými a nezapomenutelnými. Anebo si je později spojujeme s veselými historkami k zasmání.

Jiné však, a takových cest bývá v roce znatelně více než těch úspěšných, končí bez kýženého úlovku. Mrzí vás to pak?

Myslím, že by ani trochu nemělo, přestože pstruhová povolenka stojí víc než tisíc korun. Na lovu v okouzlující jarní krajině, pryč od neutuchajícího ruchu a všudypřítomné špíny měst, jde totiž o mnohem víc. O víc, než si je většina rybářů ochotna přiznat.

Minimálně o možnost se zblízka dotýkat nezničené, skoro až primitivní přírody v čase nových začátků, přičemž slovo primitivní myslím v tom nejlepším možném slova smyslu. A současně jde o výsadu být tichou, pokornou a přijímanou součástí zázraku zmrtvýchvstání.

Netuším, zdali mi nyní budete rozumět. Když ale lovím v tichu zarostlého podhůří, kde nejvíc ze všeho cítím vůni čisté proudné řeky a vítr v korunách stromů, kde v proudovém stínu za velkými kameny slyším srdce plachého potočáka, jako bych byl tím, kým by člověk měl být. Vděčným synem přírody.

Tam, na dotek lahodnému tichu, si uvědomuji, že se dotýkám. Dotýkám se duše. Duše krajiny. Duše země. A možná i duše vesmíru, nejen rybářského. Jsem-li sám, cítím dokonalý klid a zároveň lehké vzrušení. Nesnažím se být větší, než jaký jsem. Protože člověk nemůže být vyšší než stromy. A nemůže být větší než hora. Nemůže být silnější než řeka. Nemůže zamávat křídly a vznést se nad krajinu jako pták. Nemůže být rychlejší než vítr. A nemůže se dotknout ani slunce, ani hvězd.

Ale je-li moudrý, nebo rozumný, pak si krásnou krajinu kolem sebe pustí do srdce a i jako predátor jí bude vděčný, že ona pustila jeho do svého soukromí. A bude vděčný za výše zmíněnou výsadu být její pokornou součástí. Oni totiž skuteční predátoři, ti největší a nejobávanější ze zvířecích lovců, jsou k přírodě ti nejpokornější ze všech.

Tento fakt si u pstruhových říček v podhůřích a lesních údolích plně uvědomuji a připomínám, a to nejvíce právě zjara. V době pučících barev a úžasných vůní k životu se probouzející přírody.

A protože řeka je nevyzpytatelná, někdy mně dá a jindy ne, a jelikož počasí má vliv na chování pstruhů, kteří někdy jdou a jindy ne, vláčím s sebou k vodě batoh s fototechnikou. Když ryby neberou, nenadávám. Místo prskání a spílání prostě fotografuji krajinu kolem sebe. Chci totiž z její nálady co nejvíc zaznamenat. Tady a teď.

A tak lovím buď ryby, nebo neopakovatelné záběry. A jsem šťastný, že mám dar vidět krajinu v šířce i detailu, a že ji mohu svým objektivem portrétovat. Neboť už zítra může vypadat jinak.

Rád proto oželím pár minut nahazování, čímž snižuji svoji šanci na úlovek, a prostě fotím. Dívám se, jak jaro přemalovalo přírodu, a ani v nejmenším nepřemýšlím o tom, že jsem možná právě nyní přišel o pstruha.

On totiž úlovek tečkovaného krasavce není, nebo by aspoň neměl být tím, co rybáře zaslepuje a zbavuje rozumu. Neměl by pro nás být tím nejdůležitějším, i když jsme rybáři, tedy lovci. Není totiž nezbytným pro naše přežití.

A přestože se každý chceme pokochat pohledem na antickou krásu potočního pstruha, tím nejcennějším by pro nás měla být možnost trávit čas v blízkosti čistých řek a potoků. V dosud nezničené přírodě, která zjara bujně rozkvétá a přináší život. Alespoň já, chlap, který jede na sluneční pohon, to mám právě tak…

Text a foto Václav Fikar