Psal se rok 1991, byl čtvrtek 12. září. Toho dne vyšlo černé album Metallicy, toho dne jsem kvůli této metalové desce neodjel do školy. Totiž neodjeli jsme dva. Společně s kamarádem Martinem Hladovským jsme na nádraží v Chebu místo do vlaku na Mariánské Lázně nastoupili do autobusu na Norimberk. V bavorském velkoměstě jsme pak jako nadržení psi vletěli do oblíbeného obchodu s hudbou, abychom jen o pár minut později prožili nirvanu z fyzického kontaktu s oblíbenou muzikou. Radost ze zbrusu nové desky!

Jako by to bylo včera… Zatímco moji spolužáci si v hodině dějepisu zapisovali otravná historická data, s Martinem jsme se v historických ulicích Norimberku radovali z nejkrásnějšího LP pod sluncem. Z černého alba kalifornské kapely, která povýšila metal na umění. Svírali jsme v dlaních desku v nenápadném černém obalu, která je dnes označovaná za legendární, jako bychom objevili Svatý grál nebo cestování v čase.

Byla drahá, jak si vzpomínám, ale i kdyby tehdy stála sto západoněmeckých marek, každý z nás by je vykešoval na stůl. Ber kde ber. Prostě proto, abychom ji měli. On totiž poslech hudby měl tenkrát jinou cenu než jakou má dnes. Čtvrtek 12. září 1991 byl naším historickým datem k zapamatování.

Že hudba tehdy vážila víc a její konzumace proto chutnala docela jinak, mnohem líp, jsem si připomněl před pár dny.

Vše vlastně začal Facebook. Tím, jak prostřednictvím fotografií a videí připomíná uživatelům jejich vlastní vzpomínky. Jeden, dva, tři, čtyři roky staré. Tentokrát mi naservíroval vzpomínku z roku 2014 – mé video z květnového koncertu Divokýho Billa na náměstí v centru Chebu (záznam zde). Pustil jsem si ho a vzpomínal. A nejen na tento koncert pod teplou večerní oblohou, ale i na další rockové živáky a festy, na kterých jsem třásl hlavou na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Když jsem pak čtyři večery po této facebookové vzpomínce řídil auto z výborného koncertu Hudby Praha v ašské La Ritmě zpět domů (mimochodem, dvě notoricky známé skladby jsem během tohoto koncertu natočil mobilem, zhlédnout je můžete kliknutím tady – Máma, táta a Špinavý záda), začal jsem o posunu hudby, přesněji o rozdílném přístupu posluchačů ke konzumaci muziky mnohem hlouběji přemýšlet.

Také proto, že jen dva dny před zmíněným koncertem Hudby Praha mi mladší kolega podal flash disk s několika alby několika kapel, která jsem si měl poslechnout.

“Až si je poslechneš, tak to klidně všechno smaž,” podával mi placatou stříbrnou flešku. “Já stejně tuhle muziku nepotřebuju. Smaž ji, ať mám místo na jinou. Něco si stáhnu.”

Klidně ji smaž?

Postupně mi došlo, co po mně chce. Abych mýrnyx týrnyx smazal muziku. A to několik alb několika kapel. Abych je jednoduše vygumoval tlačítkem “Delete”, protože na uvolněné místo si pak nahraje muziku jinou, kterou později zase smaže. A tak pořád dokola. Tak si generace “po nás”, ačkoliv nejen ona, cení muziky. Prostě si “něco” z pohodlí domova stáhnou a až si to “něco” poslechnou, odstraní ji. Hotovo dvacet.

Bývaly na této planetě časy, kdy hudba něco vážila a slovo gramofon nebylo zženštělé slovo. Kdy lidé opatrovali svoje elpíčka jako oko v hlavě a kdy hudba chutnala jinak než dnes… Ilustrační foto

Dnes má hudba jinou váhu než měla třeba před třiceti lety. Dnes neváží nic! Nová doba, nové technologie a nové formáty ji zdemokratizovaly, zbavily fyzické podstaty a tím také připravily o duši. Zpřístupnily ji vždy a všude (což je jistě dobré, protože běhání kolem řeky si dnes bez MP3 už skoro neumím představit), na druhou stranu ji zlehčily, vykostily, ostříhaly dohola, zbavily kouzla i veškeré sběratelské vášně. Učinily z ní povrchní záležitost. Mladí dnes muziku jen poslouchají, my v jejich věku muzikou žili. 🙂

Vlastnictví sbírky hudebních LP desek (později i CD placek) a péče o takovou sbírku vypovídalo o vztahu posluchače k muzice, stejně jako o váze hudby samotné. Například položit elpíčko na gramofon byl tak trochu obřad. Prohlédnout si obal, přečíst údaje o skladbách a autorech na jeho zadní straně, zkontrolovat drážky na vinylu, očistit jehlu od chomáčku prachu… A pak chvíli čekat, než jehla obkrouží celý ten černý vinylový kotouč a ozve se úvodní skladba.

Zkrátka bývaly na této planetě časy, kdy hudba něco vážila a slovo gramofon nebylo zženštělé slovo. Kdy lidé opatrovali svoje elpíčka jako oko v hlavě a kdy hudba chutnala jinak než dnes. Neměla chuť instatní polévky v sáčku. Chutnala spíš jako oběd o čtyřech chodech v lepším hotelu.

Poslouchat Neila Younga, Lynyrd Skynyrd, Jethro Tull, Deep Purple, Led Zeppelin, Rolling Stones, Jimi Hendrixe, The Doors, Olympic, Krausberry, Hudbu Praha či Metallicu z nosičů, které si člověk sám koupil, za kterými vážil dlouhou cestu a nebo si na ně dokonce vystál frontu, znamenalo mimo jiné být nedílnou součástí hudebního vesmíru. Vlastnit jejich desky nebo kazety také znamenalo mít doma svou vlastní galerii hudby. Galerii obrazů a zvuků.

I proto jsem si jako první věc do nového bytu, kam jsem se nastěhoval před necelým půlrokem, koupil gramofon. Dřív než skříně nebo třeba židle jsem si pořídil retro gramec s troubou. A i když je moderní a přehrává také MP3, začal jsem shánět vinylové desky, tak jako kdysi. Abych si ze svého nového bytu udělal galerii obrazů a zvuků, abych jeho úžasného genia loci podtrhl muzikou, která něco váží. Protože tak to cítím… 🙂

Václav Fikar