V 19. století dal vzniknout jednomu z nejděsivějších příběhů české literatury vůbec. Snad proto, že vyhlíží vskutku ponuře, až strašidelně. A že je temný a děsivý, jak jsem se stokrát dočetl. Kdo? Hřbitov u šumavských Velhartic. Podle médií jedno z nejhororovějších míst České republiky!

Pohnul se obraz na stěně –
I zkřikla panna zděšeně;
Lampa, co temně hořela,
Prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
Možná i – zlé že znamení!

Taková filmová kulisa

Představte si klasickou, mnohokrát ohranou scénu z hororových filmů. Sychravý listopadový den a venkovská samota. A na samotě rozpouštějící se mlha, kterou se nese krákání černých krkavců na větvích holého stromu i zběsilý štěkot několika psů z nedaleké vsi.

Věřte, nebo ne, ale přibližně taková atmosféra čekala na mě a mého syna v čase našeho příjezdu na místo, kam se prý dobrovolně vydávají jen lovci záhad a paranormálních jevů (samozřejmě kromě místních, kteří mají na hřbitově pochované své příbuzné). Totiž příjezdu na malý hřbitov u malebných Velhartic, o němž se kdekoliv dočtete, že patří k nejděsivějším místům naší země.

Sotva jsme po spatření oprýskaného kostelíku, stojícího ponuře na vršku za zdí, zastavili u krajnice, abychom odtud pořídili naše první fotografie hřbitova, za nímž stoupala k nebi pára z šumavského lesa, ozval se štěkot psů, včetně vytí. A také listopadové krákání krkavců. Kde se vzali, tu se vzali. Najednou seděli na větvích holého stromu nedaleko od nás.

Ne, popsaná scéna není výmyslem fantazie spisovatele pro vylepšení příběhu, to je prostě holý fakt. K mé radosti, musím přiznat. Ano, onu listopadovou sobotu u Velhartic jsem byl rád za skličující kulisu, která ve filmech obvykle předznamenává dramatický, pro následující děj často zásadní moment. Pro scenérii rozkrytou před námi totiž byla nanejvýš příznačná. A současně také velmi inspirující.

A tak jsme začali fotit velhartický hřbitov. Tedy hlavně kostel, který je dominantou velhartického hřbitova. Jeho stavba byla zahájena v roce 1373, přičemž dnes je kulturní památkou. Fotografovat památku od silnice jsme mohli pohodlně, jelikož provoz na silnici mezi Nemilkovem a Velharticemi byl velmi slabý. Za půl hodiny tudy projela jen tři auta.

„Jestli Erben slyšel to samé, co právě teď slyšíme my, zatímco před sebou viděl hřbitov s tímhle ponurým kostelem, tak se mu Svatební košile musela psát sama. Zvlášť, když už měl v kapse zdejší drastickou legendu,“ řekl jsem svému synovi, zatímco on mě upozornil na něco jiného.

„Vidíš to?“ díval se upřeně přes pole. Na štít kostela za zdí, který působí ponuře i ve sluncem zalitém dni.

Souhlasně jsem přikývnul. Viděl jsem je stejně jako on. Koho? Skvrny. Podivuhodné skvrny, které na štítu kostela tvoří obličej dívky. Už po celá staletí!

Nyní však hezky popořádku…

Svatební košile

Příběhů a legend, které se k hřbitovu u šumavských Velhartic vážou, je více. Žádná z legend přitom není ani trochu pozitivní, natož veselá. V žádné nevystupují šťastné princezny, bodří sedláci, mísy koláčů, tančící víly ani poťouchlí skřítci z šumavského borůvčí. Právě naopak.

Všechny legendy jsou mnohem skutečnější než pohádky pro malé děti. Jsou temné jako děsivé horory. Jsou jako nejčernější noc. Ve všech se vyskytuje zlo a smrt, čímž jsou zároveň nepříjemně blízké. Jsou drsné tak, jako kdysi bývala sama Šumava.

Podle jedné z pověstí například kdysi dávno (údajně v 15. století) satanisté při rituálu černé mše na zdejším hřbitově obětovali unesenou krásnou pannu, aby vzkřísili mrtvého.

Jiná z pověstí sahá do doby, kdy na místě současného kostela stála původní, dřevěná verze. A v ní se měl před místními lupiči ukrýt sedlák se svou ženou a dětmi. Lupiči však kostel zapálili a celá rodina uvnitř uhořela.

Nejznámější z pověstí, která v 19. století inspirovala Karla Jaromíra Erbena (do šumavských Velhartic prý jezdil pravidelně) k napsání veršovaného hororu Svatební košile, se však týká lásky “až za hrob”. Lásky jedné místní dívky a vojáka, který zahynul ve válce. Ale také v ní se vyskytuje obřad černé magie, který se prý povedl!

Podle této prastaré legendy táhlo kolem Velhartic vojsko a jeden z vojáků se zde zahleděl do krásné dívky. A ona k němu zahořela láskou.

Po čase vojsko odpochodovalo do bitvy, kde voják padl. Kamarád padlého vojáka později dívce navrhl, aby si vzala jeho. Dívka ho však odmítla s tím, že do smrti nebude milovat nikoho jiného.

Odmítnutý voják se urazil a vyhledal keltskou čarodějnici (pozn. autora: západočeské lesy tehdy stále ještě obývali Keltové), aby se dívce pomstil. Aby si “mrtvý” vzal “tu živou”.

Mocná vědma pak při kultovním obřadu na posvátném kameni, který prý stál na místě dnešního kostela, měla zabitého vojáka, pohřbeného na zdejším hřbitově, vzkřísit. A tohle obživlé zombie se pak vydalo pro svou milou, aby si ji vzalo s sebou do hrobu.

Dívka tenkrát setkání s milovaným, jenž vstal z hrobu, přežila. Naštěstí pro ni, ale také pro nás, dnešní milovníky šťastných konců.

Dívčí tvář

Později po její smrti, někdy v ponuré době mezi 15. a 16. stoletím, se však zrodila největší záhada velhartického hřbitova.

Na štítu nevlídně vyhlížejícího kostela se objevily tmavé skvrny, které i bez špetky jakékoliv fantazie zřetelně zobrazují dívčí tvář. A tato tvář na kostele přetrvala až do dnešních časů, což je vskutku zvláštní.

Proč? Protože kostel byl od té doby třikrát významně přestavován a opravován. Minimálně při těchto přestavbách byly jeho staré omítky odstraněny a nahrazeny novými. Přesto se tvář dívky na nové fasádě objevila znovu. Vždy po nějaké době.

„„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic má panenko nevidíš?““
„Ach pro boha! Ten kostel snad?“
„„To není kostel, to můj hrad!““
„Ten hřbitov – a těch křížů řad?“
„„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mne hleď,
A skoč vesele přes tu zeď!““

Místo zvláštních sil?

Nevím, nakolik je tradovaná pověst blízká skutečnosti. Vůbec, trochu nebo velmi? Pro nás už navždy zůstane děsivou baladou z Erbenovy jediné původní knihy – Kytice (původně Kytice z pověstí národních, která vyšla poprvé v roce 1853). Nicméně jedno jsem na hřbitově poznal.

Totiž zvláštní, mně osobně nepříjemnou energii. Mého syna po vstupu na hřbitov, sotva se za námi zavřela brána a ocitli jsme se za zdí, rozbolela hlava. A já vzápětí narazil na zvláštní technickou potíž při fotografování.

Protože jsem chtěl zajímavým způsobem zachytit pohyb oblačnosti nad hřbitovem, rozhodl jsem tam fotografovat dlouhou expozicí. Tedy na dlouhý čas. Našel jsem si vhodné místo v uličce mezi hroby, které zde stojí velmi těsně u sebe, a zrcadlovku upevnil na stativ.

Na široký objektiv jsem nasadil neutrálně šedý filtr ND4, nastavil nízké ISO 100 a clonu f/10. Doostřil jsem na vybraný bod a zmáčkl desetivteřinovou samospoušť. A pak se to stalo.

Nic jsem nevyfotil! Respektive pořídil jsem jen snímek bílé plochy. Jako kdybych měl před objektivem bílý papír. A po ní pak přišlo ještě devět dalších, přestože jsem po každé bílé fotografii upravoval nastavení clony a posléze i citlivost ISO.

Informaci, že se mi z vybraného místa mezi hroby nedaří vyfotit kostel na dlouhý čas, můj syn nechtěl věřit. Fotografoval kousek ode mě z ruky, a to bez problémů. Uvěřil, až když se mi postavil za rameno a přesvědčil se na vlastní oči.

Jakmile jsem však vyjmul zrcadlovku ze stativu a začal fotit obligátně z ruky, nebyl žádný problém. Kostel jsem z toho samého místa vyfotil. Proč to však z onoho místa v severozápadní části nešlo na dlouhý čas?

Mimochodem, server iDNES.cz v roce 2017 informoval o pobytu týmu, specializujícího se na paranormální aktivity, na zdejším hřbitově. Jeho členové strávili v kostele noc.

Na místě jim nejprve vypadávala autobaterie (přestože byla baterie plná, hlásila opak), aby v půl čtvrté ráno z místa od kůru, kde údajně nikdo nebyl, přilétl kamínek směrem k hlavnímu oltáři a dopadl do uličky mezi lavicemi. Let kamínku byl horizontální, jak členové týmu popsali, tedy jako by jím někdo hodil. A o několik vteřin později se měly ozvat tři hlasité kroky, jako kdyby někdo chodil po klenbě kostela.

„Velhartický hřbitov se stal unikátem, který nahrává všem fanouškům paranormálních jevů,“ řekl iDNES.cz zakladatel a koordinátor Paranormálního týmu Ondřej Bezouška.

Hoj! jak se venku zmahá hluk,
Hrobových oblud mocný pluk;
Šumí kolem a klapají,
A takto píseň skuhrají:
„„„Tělu do hrobu přísluší,
Běda, kdo’s nedbal o duši!“““
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
Burácí z venčí její druh:
„„Vstávej, umrlče, nahoru,
A odstrč tam tu závoru!““

Mimochodem, zfilmovanou hororovou báseň Svatební košile s Karlem Rodenem v hlavní roli (film Kytice, 2000, režie F. A. Brabec) můžete zhlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=mvU7kGbX7pU&feature=youtu.be

Text a foto Václav Fikar

V textu byly použity úryvky z básně Svatební košile, jejímž autorem je Karel Jaromír Erben.